Tajemný muž

25. Kapitola

Ahojte,

Promiňte za hodně dlouhé čekání na další kapitolku. Zase chyběly nápady. :-( :-(

Adri <3 

„Johne!" Zakřičela jsem a sklonila se k němu.

Překvapeně zvedl hlavu a když mě spatřil usmál se.

„Zayo" Vydechl „Zayo"

„Neboj se, jsem tady." Uklidňovala jsem ho a konejšivě jej objala. Celý se třásl a objetí mi oplatil.

„Zayo co se stalo? Co jsem dělal? Prosím řekni mi to všechno." Naléhal.

„Vážně to chceš vědět?" Zeptala jsem se a podívala se na něj.

„Ano, řekni mi to prosím tě."

„Dobře řeknu ti to, ale vím, že to není tvoje vina. Ty za nic nemůžeš. Takže ve zkratce, zabil si mojí, kamarádku Annie a já se pak zabila." Drmolila jsem a uhýbala před ním pohledem.

„To je hodně ve zkratce, ale i přes to, je to hrůza. Musela sis prožít peklo." Řekl smutně a pohladil mě po tváři.

„Menší než ty." Zalhala jsem a pohladila ho po ruce.

„Jsem tak rád, že tě mám." Řekl a vrhnul se mi do náruče.

Překvapeně jsem zamrkala a po chvíli ho nejistě objala. Poté vzhlédl, ruce mi dal na zátylek a smutně se usmál.

„Co je?" Zarazila jsem se.

„Zayo chci, aby si pro mě něco udělala."

„Jistě co?" Zvědavě jsem zvedla obočí.

„Chci abys mě zabila." Odpověděl a studoval moji reakci.

„Cože?! Jak tě to napadlo?! Zbláznil ses?!" Ječela jsem.

„Zayo, já už nechci nikomu ubližovat." Odvětil klidně.

„Já vím, ale tohle není řešení!"

„Je Zayo, když zemřu skončí to."

Na to už jsem odpověď neměla. Byla to vlastně pravda. Jeho smrtí by všechno skončilo. Ale nemůžu ho přece zabít, to ne.

„Johne..." Začala jsem, ale stále jsem nevěděla, co na to říct. Vzal mi hlavu do dlaní a nasadil prosebný výraz.

„Prosím tě Zayo. Zabij mě."

„Ale vždyť máme ještě tu druhou šanci."

„Nikomu se to ještě nikdy nepovedlo. I má matka to zkoušela a bez úspěchu." Pustil mě a uhnul pohledem.

Políbila jsem ho na tvář a on překvapením otočil hlavu.

„Měli bychom jít." Navrhla jsem a pomohla mu vstát.

„Kam?"

„K nám domů, ale nesmí o tobě vědět."

„A jak to teda uděláme?" Zeptal se. Už to byl zase starý dobrý John.

„Budeme si hrát na ninji." Zasmála jsem se a ignorovala jeho nechápavý výraz.

Když jsme došli k domu vysvětlila jsem mu, že nemůžeme jít dveřmi, ale oknem. Byla to dřina, ale zvládli jsme to.

„Jdu se vysprchovat, snaž se být potichu." Řekla jsem a odešla do koupelny.

Jakmile jsme se vrátila, John ležel na posteli a spokojeně spal.

„Moje hrdinka." Pronesl, natáhl ke mně ruce a já si k němu lehla.

„Se spolehni." Smáli jsme se společně. Položila jsem si hlav na jeho hruď a zavřela oči. Políbil mi vlasy a zeptal se: „Neměli bychom se vrátit do Mill Valley než po mně začnou pátrat?"

„Dnes odjíždíme, neboj." Odpověděla jsem a políbila mu hruď.

„Myslíš, že už po mně pátrají?"

„Nekaž atmosféru." Vzdychla jsem.

Zasmál se a překulil se na mě.

„Atmosféru jo?" Smál se a jemně mě políbil na rty. Poté mi začal líbat krk a já začala rudnout.

„Si tak krásná." Řekl a sundal si triko. Podívala jsem se na jeho tělo. Bylo naprosto dokonalé. Na břiše se s každým jeho nádechem rýsovaly svaly a ruce měl dokonale vypracované. Najednou se ozvaly kroky a oba jsme naráz strnuli.

„Babička," Šeptla jsem. „dělej schovej se."

John se rychle schoval pod postel a vzápětí vešla babička.

„Zayo ty už jsi vzhůru? Slyšeli jsme nějaké hlasy ty tady někoho máš?" Zeptala se a pozvedla zvědavě obočí.

„Nee jen jsem si volala s Caroline."

„Aha a proč si celá rudá?" Usmívala se.

„No já..." Snažila jsem se vymyslet nějakou výmluvu, ale nic mě nenapadalo.

„Já radši půjdu." Zabouchla dveře.

„Řekl bych, že má podezření."

„Taky se mi zdá." Souhlasila jsem.

„V kolik že odjíždíme?" Zeptal se a políbil mě na rty.

„Za pět hodin." Opětovala jsem polibek.

„Dobře tak to máme ještě čas." Mrknul a lehl si zpátky ke mně do postele. Bezstarostně jsme si povídali snad hodinu. Vyprávěl mi o jeho rodině a jeho bratranci a já zase o své rodině a o tom proč si máma najednou usmyslila, že se přestěhujeme do Mill Valley. Nakonec jsme se shodli, že to bylo to nejlepší, ale pro mě i nejhorší.

„Měla bych si sbalit." Políbila jsem Johna a zvedla se z postele.

Ipřes velké přemlouvání babičky abych zůstala ještě den a přes mé neustáleodmítání jsme se po čtyřech hodinách konečně vydali na autobusové nádraží.