Tajemný muž

2. Kapitola

Příští školní den, už naneštěstí pátek, se mi zdál už od začátku něčím divný. Všichni si spolu šuškaly a jeden druhého překřikoval. Zahlédla jsem Samanthu a šla k ní.

„Co se děje?" Zeptala jsem se jí zvědavě.

„Včera no..." Nedokázala na tu otázku odpovědět.

„Co se stalo?!" Vykřikla jsem plná obav.

„Tyler Brooks, ten kluk, co se do tebe první den navážel, on zmizel."

Byla jsem v šoku, ale snažila jsem si zachovat chladnou hlavu.

„Určitě se to nějak vysvětlí, třeba je jen někde s kámošema a nepřišel domů nebo co já vím. Přece si vážně nemyslíš Sam, že když ho někdo jeden den neviděl tak je hned mrtvej." Řekla jsem snažíc přesvědčit se vyděšenou Samanthu, ale něco ve mně mi říkalo, že tohle nebude obyčejný odchod z domova.

„A ten kluk? Přišel do školy?" Zeptala jsem se nedočkavě.

„Ne" odpověděla.

„A kolik mu vlastně je?" Vyhrkla jsem.

„Včera mu bylo sedmnáct"

Vykulila jsem oči, všechno to znělo tak přesvědčivě, ale stále jsem tomu nechtěla uvěřit, nemohla jsem.

Má matka z té noviny, která se roznesla městem rychlostí blesku byla celá znepokojená, a proto mi přikázala, že do té doby, než se všechno vysvětlí, nesmím chodit na své pravidelné vycházky do přírody, které jsem tolik milovala. Dalšího dne mi to nedalo a s fotoaparátem v ruce jsem se vyplížila nenápadně z domu a šla do lesa za kterým prý bylo jezero. Po půl hodině vyhýbání se neupraveným větvím v lese jsem se konečně dostala na krásnou louku plnou barevných kytek.

„Zabloudit, to by mi ještě tak chybělo" říkala jsem si v hlavě. Nafotila jsem několik fotek

a chystala jsem se nafotit další, když tu náhle se za mnou ozval něčí hlas.

„Co tady děláš?" Zeptal se.

Ohlédla jsem se a málem upustila fotoaparát. Byl to ten dokonalý kluk, o kterém si všichni mysleli že je to vrah.

„Vidíš ne?" Odpověděla jsem a poukázala na fotoaparát v ruce. „Fotim přírodu."

„Aha" prohlásil. „Jsem John Parker, a ty si Zaya že? Promiň, že jsem ti minule neodpověděl nechtěl jsem tě dostat do problémů." Pokračoval.

„Jakých problémů?" Namítla jsem.

„No... víš o mě vůbec něco? Z které jsem rodiny nebo něco jiného?"

„To ano ale..."

„A ty se mě nebojíš?" Přerušil mě.

„Měla bych snad?" Vyhrkla jsem.

„Ano měla bys."

„A to jako proč? Protože se tě bojí ostatní?" Divila jsem se.

John zakroutil otráveně hlavou a dal se do kroku.

„Je pravda co se povídá?" Vykřikla jsem zoufale.

Otočil se a zmateně se zatvářil.

„O tom klukovi, který zmizel." Dodala jsem na vysvětlenou.

„Vyzvídala si, nebo ti to řekli oni?" Řekl.

„Já a vyzvídat? Sis mě s někym spletl ne? Řekli mi to." Odsekla jsem uraženě.

Začal si mě měřit takovým tím nedůvěřivým pohledem z kterého jsem začínala být nervózní.

„Co je? Něvěříš mi snad?" Vyhrkla jsem pořád naštvaná.

Čekala jsem na jeho odpověď, ale nic neřekl, jen si mě pořád měřil tím svým pohledem. Obrátila jsem oči v sloup a vrátila se k focení dalších fotek, ale on se nenechal tak snadno odbít.

„Proč si se přestěhovala z Los Angeles?" Zeptal se najednou.

Překvapeně jsem se otočila.

„Proč zrovna do Mill Valley?" Pokračoval.

„Kvůli mé matce."

„Aha, takže kdyby nebylo tvé matky tak by si zůstala v Los Angeles?"

„Ano" přisvědčila jsem, „ještě nějaké otázky?" pokračovala jsem.

Usmál se a zeptal se: „Kam teď jdeš?"

„Asi k jezeru. Proč?" vyhrkla jsem zvědavě.

„Můžu se přidat?" zeptal se.

„Klidně" řekla jsem naoko lhostejně, ale byla jsem radostí bez sebe.

Chvíli jsme jen tiše šli, začínalo to být trapné, připadalo mi to jako celou věčnost až konečně řekl: „Víš to, co se říká, no..." začal.

Čekala jsem, co řekne dál, ale asi nevěděl, co má říct.

„Je to snad pravda?" vyhrkla jsem s obavou.

Podíval se na mě, ale hned odvrátil oči.

„Proč s tebou vůbec mluvim, ani tě neznám. O tomhle bych s nikym neměl mluvit!" Vykřikl, otočil se a šel pryč.

„Ten kluk je vážně divnej" pomyslela jsem si v hlavě a dívala jsem se, jak odchází. Místo focení dalších fotek a užívání té krásné přírody kolem, se mé myšlenky zaobíraly tím klukem a tím co se snažil vyjádřit tou nedomluvenou větou.