Tajemný muž

16. Kapitola

„Fajn, teď bych měla zavolat Caroline," Uvažovala jsem.

Caroline moje nejlepší kamarádka ale po odstěhování do Mill Valley jsme se odcizily, a to mě mrzelo ze všeho nejvíce. Znala mě lépe než kdo jiný a proto vím, že mi se vším pomůže, a to i s problémem jménem John Parker. Caroline vždy byla velmi milá, ochotná pomoci, vtipná, soucitná ale především umí držet tajemství a toho si cením ze všeho nejvíce. Nikdy neřekne žádné tajemství bez ohledu, jak je úchylné, trapné, vtipné nebo v mém případě nebezpečné a jeho prozrazením by se předešlo dalším vraždám a únosům.

„Tak jo Zayo," Uklidňovala jsem si při vyzvánění. „to chce klid."

„Ano?" Ozvalo se z telefonu.

„Ahoj, tady Zaya Jackson." Představila jsem se.

„Ahoj Zayo! Jak se máš? Co v Mill Valley?" Vykřikla s nadšením Caroline.

Rozesmála jsem se nad tou vlnou nadšení. Tohle mi vážně chybělo.

„Mám se fajn a no... chtěla bych s tebou o Mill Valley mluvit. Máš o víkendu čas?"

„Aha, a jo na tebe si čas udělám vždycky." Odpověděla a já živě viděla její mrknutí a přátelský úsměv.

„Tak fajn ještě se domluvíme. Napíšu ti jo."

„Jasně čau. Ráda jsem zase slyšela tvůj hlas Zayo, moc si mi chyběla."

„Ty mě taky." Přiznala jsem popravdě a ukončila hovor.

Dobalila jsem si ještě několik věcí a přemýšlela co budu dělat zbytek dne. Nečekaně mi zazvonil mobil.

„Kdo to může být?" Přemýšlela jsem hlasitě.

„Ano?"

„Ahoj Zayo, tady John. Prosím nepokládej ten telefon moc tě prosím." Prosil mě.

„Cože? Kde si sakra vzal moje číslo?"

„Od Samanthy. Zayo prosím musim s tebou mluvit."

„Na to zapomeň! Nechci tě už vidět a dej mi pokoj!" Rozkřikla jsem se.

„Zayo prosím ne..."

Už se nedovím, co chtěl říci, ale myslím, že bez toho přežiju. Jeho hovor mě naštval ještě více a co největší silou jsem hodila mobilem o zeď. Za chvíli mi došlo, co moje nervy udělali a běžela pro mobil, který nevypadal nějak poškozeně z čehož mi ulevilo. Následovalo klepání na dveře doprovázené vyděšeným hlasem matky. Obrátila jsem oči v sloup, už zase. Nesnáším, když při každém mém výkřiku nebo hlasité rány matka přiběhla a strachovala se co se stalo. Jasně bylo to od ní hezké že jí nejsem ukradená, ale na druhou stranu mě to spíše štvalo.    

„Ano mami?" Zeptala jsem se, když jsem otevírala dveře pokoje.

„Co to bylo za výkřik a ránu? Co se stalo?" Děsila se.

„Nic jen mi volal ten kluk. Naštvala jsem se a hodila mobilem. Promiň."

„Aha a..."

V tu chvíli se zase ozval telefon. John Parker. Típla jsem mu to a pak zase a zase.

„Nechceš si ten mobil radši vypnout? Nebude to lepší?" Navrhla matka.

„Dobrej nápad mami." Uznala jsem a vypla si mobil.

„Zlatej klid. Jo a mami mohla bych jet už dneska?" Zeptala jsem se matky.

„Cože? Je šest večer. Než dojedeš do Los Angeles je půlnoc."