Tajemný muž

24. Kapitola

„Zayo? Zayo? Kdepak si? Už si pro tebe jdu." Ozvalo se z dálky. To ne, to ne. Smrt si pro mě jde a já nemám žádnou šanci se jí ubránit. Naštěstí je tohle jenom sen a jakmile zemřu tak se vzbudím u babičky a dědy doma. Alespoň doufám.

„Zayo? Zayo?" Ozvalo se znova a blíže. „Kdepak si?"

Se zatajeným dechem jsem se snažila schovat, ale volné prostranství mi to ztěžovalo. Nebylo kde se schovat.

„Nebude lepší, když se mu vydám? Alespoň už tahle noční můra skončí." Přehodnocovala jsem svůj úmysl ukrytí. Kroky se rychle blížily a jejich zvuk mi drásal nervy. Tak pojď dělej!

„Ááá, tady si. Už jsem tě našel." Zvolal vítězně.

Vzpurně jsem se mu po té větě podívala do očí. Pomalu se ke mně blížil a já nehla ani brvou. Po chvíli jsme stáli pár centimetrů od sebe a navzájem slyšeli tlukot srdce. Jeho bylo klidné a moje, avšak jsem se snažila, aby bylo klidné, nebylo. Srdce mi tlouklo jako kdyby chtělo vyskočit z hrudníku. A on to nepochybně slyšel, protože se pobaveně usmál. Můj vzpurný pohled mi rychle mizel ze tváře. Napětí by se v tu chvíli dalo krájet. On čekal, co udělám a já zase čekala na jeho reakci. Zachoval se podle mého očekávání. Přitiskl mě ke zdi a přiložil mi nůž na krk.

„Bojíš se?" Zeptal se a skenoval mě očima od hlavě až k patě.

„Ne." Řekla jsem co nejpřesvědčivěji.
„Haha, proto ti srdce bije jako splašené?" Zeptal se se smíchem. Na to už jsem odpověď neměla.

„Tak už mě zabij!" Vykřikla jsem.

Další jeho smích.

„Neboj zabiju, ale chci si to užít." Odpověděl pobaveně a v očích se mu zableskla šílenost. Nůž měl stále přiložený na můj krk a já se chvílema neodvážila ani dýchat.

„Proč neprosíš o život?" Ptal se.

„Tak hluboko neklesnu." Odpověděla jsem uraženě. „A kdybych prosila, stejně bys mě zabil."

„To ano, ale udělala bys mi tím radost." Řekl, sehnul se ke mně a jemně mě políbil na tvář.

Zachvěla jsem se a snažila se nečervenat. Vždyť mě chce zabít! Poté mě vzal kolem pasu a přitiskl si mě k tělu. Nemělo smysl se bránit. Ale využít situace je moje jediná šance. Omotala jsem mu ruce kolem krku a on se potěšeně usmál. Sáhl mi na zadek a zvedl mě. Navzájem jsem se upřeně pozorovali. Poté mi dal polibek, velmi drsný a zuřivý. Já situace využila a od jeho krku se blížila k ruce, v které držel nůž. Než to mohl postřehnout už jsem v ruce držela nůž přitisknutý tentokrát k jeho krku.

„Copak to děláš Zayo?" Povzdychl si. „Když mě zabiješ tak mě tím ztratíš."

„Jo to sice jo, ale alespoň už nikdo nebude vraždit nevinné." Souhlasila jsem.

„Nejsou nevinní!" Vykřikl, přičemž jsem leknutím málem upustila nůž, to by byla velká chyba. „Když se teď zabiju, probudím se že ano?" Zeptala jsem se.

„Udělej to a uvidíš."

„Fajn." Obrátila jsem nůž na sebe a bez váhání se bodla do srdce.

„Zbabělče!" Konstatoval, když jsem začala omdlévat a jakmile se mi zavřely oči, probudila jsem se v posteli u babičky a dědy.

Doma v bezpečí. Celá pokrytá ledovým potem, roztřesená a vyděšená jsem rychle sedla k počítači a vyhledala nejnovější zprávy z okolí. A podle mého očekávání hlavní zpráva dne – Násilné vniknutí spojené s únosem.

Včera v sobotu (5. 11) došlo kolem druhé hodiny odpolední na kraji města Los Angeles k násilnému vniknutí a únosu. Dle policejního hlášení nebylo nic odcizeno. Na místě bylo nalezeno pět raněných osob. Po unesení Annie Fostrové se vyhlásilo pátrání. Podle výpovědí sousedů se chvíli před tím před domem byla spatřena osoba a poté se na místě činu objevila dívka. Po těchto osobách policie stále pátrá.

Pod článkem byl ještě popis a fotografie Annie. Tu už nenajdou a když už tak ne živou. Rozbrečela jsem se nad tím článkem. Nic z toho se nemělo stát. Annie jsem měla dostat z města a slib, že budu žít jsem taky nedodržela. Po mě a Johnovi teď pátrá polovina města a až se to dostane do zpráv, tak celé LA a okolí. Jsem mírně řečeno v háji. Venku se už rozednívalo, alespoň nějaká dobrá zpráva.

„Musímnajít Johna." Řekla jsem polohlasem, utřela si slzy a na internetu začalahledat zchátralé budovy a doufala, že mi alespoň některá bude připomínat tu zesnu. Našla jsem jednu, která se podobala nejvíce. Vzhledem k tomu, ženevím, jak vypadala zvenku to bylo o to těžší. Odejít takhle po ránu, a ještěhlavními dveřmi nepřicházelo v úvahu. Babička a děda o tom nesmí vědět,ale jak se odsud jinak dostat, leda tak oknem. Wow můj život začíná být čím dáltím zajímavější. Kdyby mi neuklouzla noha, možná bych ani neskočila. Ne že bychse bála výšek, ale vždy jsem se bála, že špatně dopadnu a něco se mi stane. Itentokrát to nebyla výjimka. Dopadla jsem na záda a nemohla s nadechnout.Vyražený dech je vážně hodně nepříjemný. Lapala jsem po dechu, asi minutu, nežmi zase naskočila a poté se zvedla a běžela ke zchátralé budově ze snu. Bylo toskoro přes půl města. Odjezd byl naplánován na 13:30, takže mám co dělat.S každým ohlédnutí kolemjdoucích jsem ještě zrychlila. Začínala jsem býtparanoidní. Co když mě poznají? Co když ví, že jsem já? Po hodinovém běhus mnoha přestávkami jsem dorazila k budově. Rekordní čas, měla bychse dát na běh. Našla jsem polorozpadlé dveře, vešla a začala hledat. Po chvíli jsem ho našla ležícího na podlaze.