Tajemný muž

22. Kapitola

Ahojte, 

moc moc se omlouvám za hodně dlouhé čekání na další kapitolku, ale nestíhám. Doufám, že to čekání stálo za to. Příjemné čtení...

Adri <3

„Fajn tak co chceš dělat? Máš nějaký nápad?" Zeptala se Caroline po chvíli.

Chvíli jsem přemýšlela, jestli jí říct, že příští oběť bude Annie, ale došlo mi, že další nával jejího řevu už bych nedala.

„Caroline, prosím musíš mi slíbit, že Johna a jeho rodinu neudáš. Prosím slib mi to."

„Slíbím ti to pod jednou podmínkou. Zastavíš je." Odpověděla neústupně.

„Dobře."

„Tak slibuji, ale máš na to měsíc." Řekla a mě nezbývalo nic jiného než s ní souhlasit. Říct jí o tomhle všem byla ta největší blbost v mym životě. Jsem si na sto procent jistá, že mi měsíc nestačí a na 99 % že mi nestačí ani celý můj život. Doba, za kterou měl přijet John se rychle krátila a já stále nevěděla, jak ho zastavit. Teď byl vhodný čas na paniku.

„Hej Caroline nedala by si mi číslo na Annie?" Zeptala se nenápadně.

„Co? Ty Annie nesnášíš tak proč chceš její číslo?" Vyhrkla překvapeně.

„Jen tak." Odpověděla jsem nevinně.
„Nevěřim ti, ale dám ti ho." Vzdala se po minutě skenování mého obličeje.

„Díky Caroline. Už musím jít. Sice si mi s ničím nepomohla, ale i tak ti děkuju." Poděkovala jsem a usmála se. Mám hodinu na to abych zachránila Annie život, ale jako naschvál můj mozek nic nenapadne jak typický. Po cestě jsem přemýšlela snad víc než za svůj dosavadní život, ale jediné, co přicházelo v úvahu bylo dostat Annie z dosahu Johna.

Cestou k domů mých prarodičů jsem zavolala Annie byla stejně nadšená, že jí budím jak Caroline.

„Ahoj Annie, promiň, že ti volám tak brzo, ale chtěla jsem se tě na něco zeptat." Vychrlila jsem na ještě rozespanou Annie.

„Ahoj Zayo tak se ptej no."

„Máš dneska čas? Můžem si udělat nějaký výlet jen my dvě." Začala jsem se ptát a nervózně čekala na její odpověď.

„Co? Mám čas, ale kam chceš jet?" Zeptala se překvapeně.

„No někam z města třeba na nákupy nebo tak nějak."

„Jo klidně, půjčim si tátovo auto, a tak kolem třetí můžem vyrazit." Odpověděla.

„Až kolem třetí? Nechceš už teď? Zajdem si někde na oběd a uděláme si dámskou jízdu." Přemlouvala jsem jí. Jestli s tímhle bude souhlasit tak tohle bude můj nejhorší den.

„To nepůjde mám čas až od dvou." Řekla a já začala znova panikařit.

Za hodinu a půl přijede John a ona nemá čas? Do háje Annie snažim s ti zachránit krk tak spolupracuj!

„A nemůžeš to nějak zrušit?"

„Ne, hele, proč mi najednou voláš a chceš se mnou jít ven? Nikdy si to neudělala?" Zeptala se podezřívavě.

„A sakra." Pomyslela jsem si. Šla jsem na to moc rychle a teď si budu muset vymyslet nějakou hodně dobrou lež, aby mi uvěřila.
„No Caroline nemá čas a když už jsem přijela do LA, tak přece nebudu sedět doma. A nikoho jiného než vás dvě neznám." Vysvětlila jsem naoko smutně.

„Aha tomu rozumim no, ale jak jsem ti řekla, nemám čas." Stála si na svém.

„A kde budeš?"

„U příbuzných na druhé straně města, proč?"

„Jen tak, takže vážně teď nemůžeš."

„Ne"

„Achjo tak nic." Vzdala jsem se zoufale. „Díky ahoj." Rozloučila jsem se a položila telefon.

„Přece nepřijde John na férovku k jejím příbuzným. Ale jak to chce jinak udělat?" Přemýšlela jsem. Čas, kdy přijede John se pomalu blížil k nule minutám a já nemám nic. Nedostala jsem Annie z města a k Johnovu zastavení mám ještě dál. Jsem úplně na nic! Zoufalým krokem jsem se vydala na zastávku abych počkala na autobus, který mě odveze na autobusové nádraží. Po půl hodině už mé nohy směřovaly k ohlášenému autobusu z Mill Valley. Je zajímavé, že z tak pro mě malého města jede přímý spoj až do Los Angeles. Ale nad tím teď přemýšlet vážně nebudu. Zbývalo sedmnáct minut, šestnáct, patnáct, ... deset, pět. Už přijížděl autobus a já se rychle schovala za sloup doufajíc, že mě za ten malý okamžik nezahlédl. Už jsem doufala, že v tom autobusu není, že jel třeba jiným, když v tu chvíli z něj vystoupil. Musel to být on. Vypadal navlas stejně jako v mém prvním snu, kde věznil Mika. Měl černou bundu s kapucí a černé džíny. Nešlo mu vidět do obličeje, a tak jsem nemohla posoudit, jak moc je jeho výraz vražedný, ale hádám, že hodně. Rozhodla jsem se ho co nejnápadněji sledovat, abych zjistila, jak chystá odchytit a následně ublížit mé „kamarádce".

Jestli mě někdo při mém sledování viděl musel se za břicho popadat. Byla jsem tak soustředěná na svůj úkol, že jsem dvakrát narazila do sloupu a lampy a jednou spadla do křoví. Hotový trapas. K mému štěstí se ani jednou neohlédl, takže byl zcela jistě mimo a bylo mu úplně ukradené, jestli vzbudí nějaké podezření. Celou dobu mi pořád dokola vrtalo, jak hodlá dostat Annie z dosahu jejich příbuzným, ale to už stejně brzo zjistím.

Už jsme přicházeli k jejímu domu, teda myslím, že to byl „její" dům, protože právě u něj se náhle zastavil.

Rychle jsem se schovala za strom a čekala, co bude dál. Chvíli tam postával, pak se ale rozhýbal a šel rozhodným krokem ke dveřím a místo zazvonění vykopl dveře.Nastal chaos. Všichni jeden přes druhého řvali, a to přilákalo pozornost sousedů, kteří zvědavě vystrkovali hlavy z oken a dveří. Po chvíli křik utichl a já měl nepříjemný pocit, že jejich křik byl snad to poslední v jejich životě. Čekala jsem asi dvacet minut, než jsem se odvážila vejít do domu. Hned u dveří ležel nejspíš otec Annie, omráčený, ale žil. Obývací pokoj byl horší hned u futer ležela asi babička také omámená a živá, za ní matka, té tekla krev z hlavy. Asi jí praštil nebo po ní něco hodil, ale je živá. Prohlédla jsem zbytek Anniiny rodiny a jako zázrakem jim John smrtelně neublížil. Poté jsem prohledala celý dům, každou škvírku, ale Annie nikde. Unesl ji.