Tajemný muž

10. Kapitola

 „Ne to nemůže být pravda! To je snad zlý sen!" Odmítala jsem tomu uvěřit.

„A ten sen... a Mike, Mike ty si ho zabil! Si vrah!!" Řvala jsem na něj.

Vzal mě kolem ramen a snažil se mě uklidnit, protože díky mému řvaní se ostatní ve škole začaly ohlížet a ukazovat na nás.

„Notak Zayo přestaň prosím! Moc tě prosím přestaň! Všechno ti to vysvětlím." Sliboval.

„Nepotřebuju žádný vysvětlení! Si vrah! I kdyby si mi to milionkrát vysvětlil a prosil mě o to ať to pochopim tak stejně budeš pořád vrah!" Řvala jsem.

„Já vim Zayo úplně ti rozumim na tvym místě bych se choval úplně stejně, ale neříkala si přece že nejsi jako ostatní, že nejsi jako ovce ve stádu?" Namítl.

„Jo to nejsem ale teď když vim jak to všechno je, tak už si nemáme co říct." Vyhrkla jsem a s těmito slovy jsem odkráčela do třídy.

Zbytek dne jsem o něj ani pohledem nezavadila a když na mě čekal u brány školy jen jsem ho obešla a pokračovala v cestě.

„Je dobře že už se s nim nebavíš. Začínalo to být totiž divný." Zvolala za mnou Sam když si všimla, že jdu domu sama.

„Hm, proč to začínalo být divný?"

„No, znáš případ Gracie Young? Jak byla viděná s Billym Parkerem, bratrancem Johna?" Ptala se.

„Jo znám četla jsem o tom na internetu."

„Nikdy se nenašla. Tak aby si nedopadla stejně." Pokračovala s důležitým tónem.

Měla jsem sto chutí jí říct, že Gracie je zcela v pořádku a je šťastně s Billym ale vrhal bych na sebe podezření proč a jak to vůbec vim. A tak jsem radši jen mlčela a snažila se tvářit, jak moc mi je líto Gracie a jak Sam chápu a snažím se jejím prosbám vyhovět. Samanthu moje dokonalá přetvářka zdá se přesvědčila, a tak pokračovala v dalších důvodech a dalších věcech které jsem po chvíli přestala vnímat.

Dnešek byl pro mě tak šokující že z těch věcí, co jsem dnes slyšela pro mě bylo skoro nemožné se nerozbrečet, a tak jsem celou noc brečela jak malé dítě.

„Kde to zase jsem?" Ptala jsem se sama sebe.

Připomínalo mi to tu louku, kam jsme s Johnem chodili byla stejná jako normálně možná až na jednu věc všude kam jsem se podívala ta louka nekončila. Rozběhla jsem se rovně ale i po deseti minutách běhu jsem konec té záhadné louky nenašla.

„Zayo? Seš to ty?" uslyšela jsem.

Ohlédla jsem se za ním a uviděla Johna Parkera jak na mě překvapeně kouká.

„Co tady děláš?" Pokračoval.

„Jak to mám asi vědět?! Co tady děláš ty?" Odsekla jsem zoufale.

„Tak promiň," řekl sklesle. „Pořád se na mě zlobíš co?"

„Tos uhod."

Smutně sklopil hlavu a sedl si do trávy. Dívala jsem se na něj a čekala co udělá další, jestli bude pokračovat ve své skleslé náladě nebo bude dál vysvětlovat věci které nechci ani slyšet.

„Budeš mi dál říkat, jak to musím pochopit nebo ti konečně došlo že je mi to úplně ukradené?" Zeptala jsem se ho po chvíli.

„Nebudu, nemá cenu ti to pořád opakovat, když to nechceš slyšet tak tě nebudu ještě víc štvát."

„Jo díky to je moc milý." Vyhrkla jsem jedovatým tónem.

„Zayo, víš ty sny no... ty nejsou jenom tak ale o tom ti jistě matka říkala." Namítl.

„Jo to mi říkala a taky říkala že prej patřim k tobě, ale jen aby bylo jasno já nehodlám někomu patřit jako nějaká věc. Je ti to jasný?"

„Jo je mi to jasný tomu rozumim úplně tě chápu ale tyhle sny víš no..." Pokračoval.

„Co?" Přerušila jsem ho.

„Máma mi říkala že tyhle sny měli všechny ženy, které se zamilovaly do někoho z naší rodiny."

„A co jako? To mi jako chceš říct, že už tyhle sny budu mít do konce života?" Vyhrkla jsem.

„Asi jo no, než se narodí další mužský dědic, který zdědí mé prokletí."

„A mě jako chceš naznačit, že já budu tvá budoucí manželka a matka tvého dítěte. Tak na to zapomeň." Odmítala jsem výsměšně.

„Já vim je to je to trochu ujetý." Souhlasil.

„Trochu? Trochu? Ses musel úplně zbláznit ne?" Vykřikla jsem nevěřícně.

„A myslíš že mě se to líbí?! Myslíš, že to, co dělám se mi líbí?! Nemůžu za to! Už jsem se narodil prokletý! Chápeš to vůbec? Já si to nevybral!!" Křičel.

Nevěřícně jsem na něj koukala.

„Hlavně ho nesmím litovat jinak mu podlehnu." Opakovala jsem si neústupně v hlavě.

„Já vim že za to nemůžeš ale co já s tim mám společnýho?" Ptala jsem se pomalu.

„To že se ti zdají sny o nás dvou a víme každej krok toho druhýho. Jen tohle myslim." Odpověděl uraženě.

„Cože? Takže teď mám talent ti číst myšlenky??" Vyhrkla jsem ironicky.

„Funguje to jen ve spánku."

„Ty to jako myslíš vážně? Budeš vědět jako všechno o mě? No to teda ne." Nevěřícně jsem kroutila hlavou.

„Nemáš na výběr."

„S tím se nesmířím." Nesouhlasně jsem kroutila hlavou.

„To chápu." Souhlasil.

„Víš ten můj první sen no... jak bych to řekla. Byla jsem v nějaké hale a byl tam i Mike a ty."

Celou tu dobu jsem sledovala jeho výraz. Zpočátku byl zmatený ale čím víc jsem mluvila tím víc byl zaskočenější a smutnější.

„Chtěla jsem pomoct Mikemu ale přišel si, vzal si mě za ruku a bodl si mě do hrudi."

„Cože?!" Vykřikl nečekaně. „Cože jsem udělal?"

„Bodl si mě nožem do hrudi." Odpověděla jsem zmateně. „Ty to nevíš?"

„Ne, to, co dělám si nikdy nepamatuju. Moc mě to mrzí." Odpověděl sklesle.

„Jak to že si to nepamatuješ?"

„No já ani sám nevim jako bych byl v nějakym transu nebo co. Vždycky jsem doma a je večer no a pak je zase najednou ráno a já zjišťuju co jsem zase udělal." Vysvětloval.

„Aha tak to je vážně divný." Přemýšlela jsem.

„To je." Souhlasil. „Pořád se na mě hodně zlobíš?"

„Už o trošinku míň." Odpověděla jsem.

„Okey. Chceš se ještě na něco zeptat?"

„Jo, proč já?" Ptala jsem se.

„Tak to vážně nevim." Přemýšlel.

„Hmmm, tak nic no." Řekla jsem zamyšleně.

„Kdy tohle skončí?" Vyhrkla jsem po chvíli.

„Až budeš chtít." Odpověděl klidně.

„A co když už chci?" Namítla jsem.