Tajemný muž

8. Kapitola

Další den jsem strávila hledáním Johna, ale jak se zdálo do školy nepřišel a už to mi přišlo divné.

„Včera mu přece nic nebylo." Pomyslela jsem si v hlavě.

Zahlédla jsem Samanthu a rozběhla se k ní.

„Čau Sam, jak je?" zeptala jsem se jí zadýchaně.

Smutně se na mě podívala a já už věděla že se zase stalo něco hrozného.

„Co je? Co se stalo?" vykřikla jsem plná obav z toho co odpoví.

„Další se ztratil. Tentokrát Mike." Odpověděla.

„Všechno to do sebe zapadá," Přemýšlela jsem v hlavě. „ten sen o Mikovy, ta věta, co říká John. Panebože Mike!!" rozběhla jsem se a bez jediného zastavení jsem běžela až k domu Johnovy rodiny.

Zazvonila jsem a čekala až se zase někdo objeví a konečně Sarah, sestřenice Johna.

„Tak kde je?!" vykřikla jsem nedočkavě hned jak stála u dveří.

„Kdo? Co tady vůbec děláš?" odpověděla překvapeně.

„John přece! Nehraj to na mě! Kde je?" Křičela jsem dál.

„Nevim o čem to tady mluvíš! Radši už běž jo!" Začala taky křičet.

„Sarah! Pusť ji dovnitř, stejně už asi všechno ví." Křikla ze schodiště matka Johna – Emily.

Sarah zklamaně sklopila hlavu, ale dovnitř mě pustila, čekala jsem až někdo konečně vysvětlí, co se tady děje ale nikdo se k tomu zatím neměl.

„Tak co? Vysvětlí mi někdo, co se tady sakra děje? Kde je John?" Zeptala jsem se stále hodně nahlas.

„Teď za ním nemůžeš. Teď musíš odejít!" Řekla klidně Emily.

„To neni moje odpověď na otázku! Kde je?" Začala jsem zase křičet.

„Teď za ním nemůžeš!" Bránila se stále klidně Emily.

„Musim s nim mluvit! A to hned!"

„Jo to je moc hezký ale teď to nejde." Namítla Emily.

„Zdál se mi sen o Johnovi a o tom, jak vězní a chce zabít Mika. Vim že to byl jenom sen ale vzhledem k tomu že Mike zmizel tak to s tim bude mít asi něco společného, ne?" Vysvětlovala jsem trpělivě Emily.

Překvapeně a zároveň vyděšeně se na mě podívala a vyhrkla: „Co si to právě řekla?"

„Že se mi zdál sen o Johnovi a o tom, jak vězní a chce zabít Mika. Proč? Vždyť jeto jenom sen teda alespoň doufám, že je to jenom sen."

„Pojď se mnou! Hned!" Přikázala stále překvapená Emily.

„Kam to jdeme?" zeptala jsem se.

„Za ostatními z rodiny. Neboj nic se ti nestane," Odpověděla Emily. „Sarah? Pojď taky zlato." Dodala, když jsme vcházeli do druhého patra do společenské místnosti.

„Jo, jo, jsem vám v patách." Křičela za námi Sarah.

„Zavolej ostatní ať sem přídou. Dělej!" Rozkázala Emily.

„Už běžim." Křikla Sarah a vyběhla z místnosti.

Byla to celá věčnost, než se vrátila Sarah a začínala jsem z toho všeho být nervózní a určitě jsem nebyla sama. Konečně se Sarah vrátila i se všemi obyvateli tohoto domu ale Johna jsem mezi nimi neviděla.

„Takže tyhle dva ještě neznáš. Tohle je Yasmin a Allan Parkerovi, rodiče Sarah a Billyho." Představovala mě Emily.

„Těší mě jsem Zaya Jackson." Řekla jsem.

„Ehm Zayo mohla by si tady počkat? Potřebujeme si promluvit o tom co si mi říkala." Prohlásila a významně se na mě podívala.

„Jistě počkám tady." Souhlasila jsem a oni mě zatím nechali o samotě.

„Má ty sny, co jsem mívala i já. Patří k němu." Mluvila polohlasem Emily.

„Cože? Ne to nemůže být možné." Odpověděl asi Thomas – otec Johna.

„Přece by si nevymýšlela o to, že se jí zdálo o Johnovi a no... dalších věcech."

„A co když jo? Co když jen hledá důkazy, aby nás mohla udat policii?" Trval si na svém Thomas.

„Nebuď paranoidní Thomasi! Tohle by si přece nikdo nevymyslel." Hájila mě Emily.

„Co chceš teda dělat? Chceš jí snad říct pravdu o naší rodině nebo co? To se rovnou může jít sami udat!" Křičel Thomas.

„Přestaň jo! Seš jak malý děcko! Musíme jí to říct teď už patří k naší rodině." Nedala se odradit Emily.

„Jak myslíš ale až nás odsoudí na doživotí, tak budu děkovat tobě." Zavrčel a otevřel dveře místnosti v které jsem celou tu dobu čekala.

Asi už bylo zbytečné upozornit na to jejich dohadování bylo slyšet až ke mně, a že jsem slyšela každé slovo které řekly, a proto jsem se rozhodla mlčet a dělat jakoby nic.

„Takže, byla by si tak hodná Emily a osvětlila to všechno našemu novému členu rodiny?" Namítl Thomas otráveně.

„Jistě Thomasi proč ne. Takže Zayo to, co se ti chystám říct nesmíš nikomu ale vážně nikomu říct! Ano?" Začala.

„Samozřejmě, slibuju." Souhlasila jsem.

„Dobře tedy, mohli byste nás nechat o samotě?" Zeptala se ostatních.

„Takže kde začít no... ehm slyšela si už něco o naší rodině?" Začala.

„Jo slyšela." Přisvědčila jsem.

„A co?"

„No... prý máte v rodině nějaký prokletí nebo co no... a jinak nevim." Řekla jsem.

„A co víš o tom prokletí?"

„No prej musí nejmladší muž z rodiny jednou měsíčně zabít někoho kdo spáchal něco hrozného." Pokračovala jsem.

„Ano to je vcelku pravda ale za to, co děláme nemůžeme." Vysvětlovala.

„Takže je to pravda! Jste vrazi!" Rozkřikla jsem se.

„Uklidni se Zayo. My za to nemůžeme!" Bránila se.

„Vždyť vraždíte lidi!" Trvala jsem si na svém.

„Já vim Zayo ale my za to nemůžeme! Prostě to musíme dělat."

„Musíte? Co je to za hovadinu? Měla bych vás jít udat!" Křičela jsem.

„Zayo prosím uklidni se moc tě prosím." Prosila mě.

„Uklidnit se? To je to poslední, co bych právě teď udělala."