Tajemný muž

23. Kapitola

Ahojte, 

zase se moc, moc omluvám za dlouhé čekání, ale mám toho poslední dobou moc a do toho jsem ještě neměla žádné nápady. Musím se polepšit já vím. 

Příjemné čtení...

Adri <3

Náhle se z dálky ozvala policejní siréna a jí si uvědomila, že se vlastně nacházím na místě činu, a proto musím ihned vypadnout. Vyběhla jsem zadním vchodem, který jistě použil i John a běžela co nejrychleji pryč.

„Musím ji najít. Musím ji najít." Běželo mi v hlavě.

Už bylo skoro poledne a babička s dědou si o mě dělají určitě starost. Půjdu domů. Sotva jsem prošla vchodovými dveřmi domu, babička už byla celá bez sebe a její otázky nebraly konce.

„Babi, vždyť jsem vám nechala vzkaz." Bránila jsem se.

„Vždyť je skoro poledne..."

Ve skutečnosti bylo teprve jedenáct ráno. Její odhad byl vždy velmi přesný.

„Už je oběd?" Změnila jsem téma.

„Za chvilku." Odpověděla a byla by pokračovala v dalším mluvení, kdybych nevyběhla hbitě po schodech. Přednášky od mámy mi úplně stačí. Sedla jsem si k počítači a snažila se najít místo, které je odlehlé a kam nikdo nechodí, protože právě tam by John mohl věznit Annie. Ale výsledků mi vyšlo hrozně moc a já neměla šanci všechny prohledat.

„Musím na to jinak." Řekla jsem si pro sebe polohlasem. A v tu chvíli mě to napadlo. Když usnu tak ho přece uvidím jako minule v tom snu s Mikem. Tohle je jediná šance na její zachránění. Po dvou prášcích na spaní a asi hodinovém převalování se mě oči zavřely a já usnula.

Mé probuzení bylo v prázdné hale, kde jsem nikdy nebyla. Byla to velká místnost s holými zdmi. Zřejmě jsem se nacházela v nějaké továrně, která byla už léta zavřená. Nikde jsem neslyšela žádný zvuk, rámus, křik ani nic podobného, co by mi alespoň trochu napovědělo kudy se mám vydat. I přesto jsem se vydala k nejbližším dveřím, které vedly na dlouhou špinavou chodbu. Najednou se za mnou ozvala rána. Otočila jsem se za tím zvukem, pomalu otevřela dveře a opatrně nakoukla. Nikde nic podezřelého nebylo. Zajímalo mě, co to bylo, a tak jsem ten zvuk následovala. Bylo to ode mě hodně odvážné, protože odmalička mám hrůzu ze strašidelných prostorů, ale vzhledem k této situaci to bylo spíše hloupé. Dlouhou chvíli bylo hromové ticho, že byste uslyšeli i spadnutý špendlík, ale najednou zase ta rána a zase o něco blíž. Následovala jsem ten zvuk a doufala, že nenarazím na prokletého Parkera. Následovaly ještě tři rány až jsem uslyšela křik. Rozběhla jsem se za ním a po chvíli narazila na zakrvácenou Annie ležící schoulená na zemi.

„Annie" Vykřikla jsem a rychle se k ní skrčila abych zjistila, jak moc vážné jsou její zranění. Krvácela z nohy a to dost, rána na hlavě a odřeniny. Naštěstí nic horšího.

„Annie? Annie!" Třásla jsem s ní. „To jsem já Zaya. Klid. Budeš v pořádku. Slyšíš? Annie?!" Snažila jsem se jí uklidnit, ale jakmile mě poznala začala hysterčit a mlátit kolem sebe jako kdybych ten kdo jí chce ublížit byla já. „Annie prosím uklidni se! Nechci ti nic udělat. Nemusíš se mě bát. Prosím uklidni se." Ale čím víc jsem jí uklidňovala tím víc hysterčila a já začala ztrácet nervy. „Annie!!" Zařvala jsem na ni a ona na mě vyděšeně upřela oči a konečně zmlkla. „Mlč! Budeš v pořádku!" Pokračovala jsem důrazně.