Tajemný muž

7. Kapitola

P. S. slova napsané kurzívou zvýrazňují děj ve snu. 

 „Kde to sakra jsem?" zeptala jsem se sama sebe.

„Pomóóóc prosím pomozte mi!" Ozvalo se za dveřmi.

Leknutím jsem až nadskočila. Vzala jsem za kliku a opřela se o dveře to, co bylo za nimi mě k smrti vyděsilo. Ležel tam svázaný Mike, přítel zmizelého Tylera, byl celý od krve, zmlácený a vyděšený.

„Prosím pomoz mi prosím," Opakoval úpěnlivě pořád dokola. „dělej rychle, než se vrátí."

„Kdo? Kdo se vrátí?" vykřikla jsem vyděšeně.

„Na to není čas! Rychle mě rozvaž! Dělej, než se vrátí a zabije nás oba!" Křičel.

Bez dalšího zaváhání jsem se k němu sklonila a začala ho osvobozovat z provazů. Po rozvázání jsem uslyšela zvuk, který neměl nic společného s Mikovým skuhráním a prosbami o to abych zrychlila a ani mým neustálým opakováním že rychleji už to neumím. Byly to kroky. Napjatě jsem čekala, jestli míří k nám a naznačovala Mikemu aby mlčel, ale on naopak naléhal ještě víc abych mu pomohla se zvednout. Napínala jsem uši, ale kroky, které byly slyšet až sem se nečekaně zastavily.

Napětím, co bude dál jsem celá ztuhla ale Mike, který už začínal strachy brečet to ticho kazil. Kroky se zase daly do pohybu ale směrem k nám. Vyděšeně jsem se na Mika podívala a on s blížícími se kroky začal panikařit. Řval a mlátil kolem sebe.

„Mlč Miku nebo nás uslyší!" Křikla jsem na něj tlumeným hlasem.

„To už je teď stejně jedno! Jsme oba mrtví! Chápeš to vůbec? Mrtví!!!" Řval.

Podívala jsem se zpátky na kliku od dveří, která začala nebezpečně klesat dolů a bála se myšlenky co asi bude dál. Dveře se otevřely do místnosti vstoupila vysoká postava s černou kapucí přes obličej, černými tepláky a v ruce, v ruce měla dlouhý ostrý nůž.

„Ale, ale, ale, copak to tady je?" zeptal se výsměšným a zároveň hlasem z kterého naskakovala kusí kůže.

Podíval se na mě a překvapeně se zeptal: „Kde si se tady vzala?"

„Já ani sama nevim." Odpověděla jsem se strachem.

Dal se do kroku směrem ke mně, sehnul se a chytil mě za ruku.

„Nééé nechte mě!!" Křičela jsem.

Zvedl ruku, v které měl nuž a bodl mě do hrudi. Bolestí jsem vykřikla a snažila se vyhnout dalšímu útoku.

„Kampak kampak? Ty někam deš?" zeptal se mě s ledovým smíchem.

„Chcete mě snad zabít?"

„Jo bude to tak lepší. Ještě by si někomu řekla, co si tady viděla." Odpověděl.

Rychle se ke mně sehnul a znova zaútočil.

Leknutím jsem se probudila pokrytá celá ledovým potem.

„Bude to tak lepší?" vzpomněla jsem si na tu poslední větu před vzbuzením. „Tohle přece říká John. John!"