Tajemný muž

9. Kapitola

 „Prosím alespoň to zkus. Všechno ti vysvětlím jen prosím poslouchej." Snažila se mě přesvědčit.

„Tak to si teda pospěšte." Řekla jsem otráveně.

„Dobře tak tedy poslouchej ale radši si na to sedneme." Začala.

„Takže, náš příběh začíná v době středověku v Evropě. Naše rodina patřila mezi chudé a byla velmi věřící. Vždy lpěla na zákonech a neměla ráda lidi které ty zákony porušovaly. Středověk byl plný násilí, poprav, inkvizicí a kde byly inkvizice byly i čarodějnice. Někdy skutečné a někdy ne. Naše rodina se velmi často podílela na různých soudech a honech na čarodějnice, a to se jí jednou vymstilo. Jedna čarodějnice jmenovala se myslím Sinthie byla nejmocnější čarodějnicí své doby, všichni se jí bály. Byla na ní vypsaná vysoká odměna, a tak byla často terčem útoků, avšak vždy když se jí někdo pokusil zabít nebo jí alespoň ublížit tak to nikdo nepřežil a tělo se nikdy nenašlo. Lidi se bály třeba jen myšlenky na tu čarodějnici, protože vždy jeden den v měsíci dělala rituály s lidmi, kteří podle ní ve svém životě udělali něco tak hrozného a ohavného že za to zaslouží zemřít. Těch rituálů bylo už tolik že lidi se jednoho dne proti čarodějnici vzbouřili a ti co to povstání proti ní vedli byla naše rodina. To povstání bylo úspěšné a čarodějnici zajali a upálili ale než se tak stalo tak ještě na hranici ta čarodějnice naši rodinu proklela a to slovy: Každý muž, který dovrší 17- ti let jednou do měsíce musí zavraždit jednoho člověka který ve svém životě spáchal něco hrozného a ohavného, a to tělo musí odevzdat právě té čarodějnici." Dovyprávěla.

„A jak to všechno víte do takových podrobností, když je to až ze středověku?" Zeptala jsem se zmateně.

„Dědí se to z generace na generaci a máme to zapsané i v knihách." Vysvětlila.

„Aha," Řekla jsem zamyšleně. „a nejde ta kletba třeba nějak zlomit?"

„Kdybys věděla, kolik generací před námi se o to pokoušelo a všichni zklamali." Odpověděla Emily.

„A ta Gracie Young? Jak byla viděná s Billym, co se jí stalo?" Zeptala jsem se zvědavě.

„Ó Gracie ta je v pořádku žije s Billym ale kde to ti neřeknu. Čím míň lidí to ví tím je to lepší." Zvolala s úsměvem.

„Jistě."

„Víš Zayo teď už si součást naší rodiny patříš k Johnovi už není cesty zpět." Řekla a zahleděla se z okna.

„Cože? Takže teď už sem jako nějaká věc, která někomu patří nebo co?" Ozvala jsem se nesouhlasně.

„Zayo ty sny co si měla byly skutečné." Vysvětlovala.

„Jo tak to ste mě teda uklidnila. Vážně potřebuju vědět, že John zabíjí nevinný lidi, a ještě mu to schvalovat." Vyhrkla jsem jedovatým tónem.

„Ale on za to nemůže! Poslouchala si mě vůbec?" Rozkřikla se Emily.

„Jo jasně může za to nějaká potrhlá čarodějnice ze středověku hm jasně." Zvolala jsem výsměšně.

„Taky jsem tomu nechtěla věřit, když jsem to poprvé uslyšela ale časem, časem jsem uvěřila."

„Tak vy jste vy a já jsem já! Já tomuhle věřit nebudu a už vůbec ne podporovat to!" Odsekla jsem.

„Dám ti čas, aby sis to nechala všechno projít hlavou ano? Až to strávíš tak klidně přijď." Řekla, když odcházela z místnosti.

„Jo a východ najdeš ne?" dodala a odešla.

Strach a zmatek to je přesně to co jsem cítila cestou domů a celý den.

„Co si o tomhle mám myslet?" Ptala jsem se sama sebe pořád dokola.

„Ale ty sny, co mám ty přece nebudou jen tak." Přemýšlela jsem.

Následující den ve škole jsem zvědavostí a nedočkavostí skoro nemohla dýchat tak moc jsem byla zvědavá, jestli John přijde do školy a jestli mi všechny ty absurdní řeči co říkala jeho matka vyvrátí nebo potvrdí. Konečně jsem ho spatřila. Mířil si to ke mně klidným a rozhodným krokem.

„Ahoj" Pozdravil, když byl u mě.

Podívala jsem se na něj, ale neodpověděla jsem. Zřejmě věděl, kvůli čemu jsem to udělala a hned řekl: „Matka mi řekla že si u nás byla."

Souhlasně jsem přikývla a čekala, jestli mi to všechno vysvětlí.

„A taky mi řekla že ti všechno no... řekla o naší rodině." Pokračoval.

Znova jsem přikývla a podívala se na něj.

„A nechceš mi k tomu třeba něco říct?" Zeptala jsem se s pozvednutým obočím.

„No... a co jako? Myslel jsem, že ti máma všechno řekla a vysvětlila." Odpověděl s pokrčenými rameny.

„Jo, jo to sice jo ale chci to slyšet od tebe. Stále totiž nevim jestli mám zdrhnout nebo se jít zakopat ale jak nad tim tak přemejšim tak asi udělám oboje." Namítla jsem.

„A jak to uděláš?" Zvolal a usmál se.

„No, nejdřív zdrhnu a pak se zakopu ale neodbíhej od tématu. Hned mi to všechno vysvětli!" Vyhrkla jsem.

„A jak se zakopeš?"

„Johne!!" Okřikla jsem ho nedočkavě.

„No jo, no jo klídek. To, co ti matka řekla je pravda." Řekl.

Bylo to jako kdyby vás někdo polil vařící vodou. Byla jsem přesvědčená o tom že moje srdce se alespoň na deset sekund zastavilo, protože jak řekl ty slova začaly na mě přicházet mdloby. Sama jsem se přistihla že vůbec nedýchám a že na něj celou dobu koukám s vytřeštěnýma očima a s pusou dokořán.