A. N. Snape

Návštěva

Černovlasá žena, která už téměř dvě desítky let shlížela ze zlatého rámu na knihovnu, se tvářila poněkud nejistě. Poslouchala svou drahou snachu a, i když se rozhodla ji v jejím rozhodnutí podpořit, neubránila se jistému opovržení. Měla pocit, že ji tak docela nepochopila, ale nemohla očekávat, že Alesie v sobě zapře svého otce.

"To mi přijde jako opravdu velmi radikální řešení. Neříkám, že je to špatný nápad, ale obávám se, aby nebyl až moc riskantní," sdělila jí svůj názor.

"Co tedy navrhujete?"

"Možná by stačilo uvést své plány do pochybu zvolna." Alesie  souhlasila s Eileen. I tak ale něco udělat musela. A bylo nutné, aby to bylo něco, co Brumbála vyhodí ze sedla. Ale trochu jí mrzelo, že na něj nemůže chrstnout vše, co si namyslela, najednou. Mohlo by mu to přivodit třeba infarkt a oni by tak měli pokoj. To by la krásná představa. 

"V tom případě začneme návštěvou. Jak se zdá, tak pan ředitel si z našeho rozhovoru zde nic neodnesl. Je nutné to napravit," konstatovala nakonec.
"Hodláš jít do školy?"
"Je na čase Brumbála postavit v tváří v tvář jeho vlastní minulosti. Nevíš, kam jsem dala matčin kabát? Hodil by se mi," zeptala se, aniž by čekala odpověď, a se zlým úsměvem na tváři opustila místnost. Rázným krokem mířila do její a Severusovy ložnice, odkud to byl už je kousek do jejího šatníku. Přistoupila k věšáku, kde visely všechny její kabáty a zoufale si povzdechla. Nebylo to tak, že by jich měla tolik, že by mezi nimi nenašla ten, který chtěla. Spíše šlo o tu úzkost, která ji při pohledu na matčiny věci občas přepadala. Rychle zahnala chmurné myšlenky a sáhla po šedomodrém kabátu s černou výšivkou. Vytáhla ho a pečlivě si ho prohlédla. Její matka ho nosila už na škole, ale tak pořád vypadal jako nový. Otec jí ho koupil, když byli v posledním ročníku. Byla si jistá, že i Brumbál ji v něm viděl. Byl šitý na míru, takže byla je malá možnost, že by ho považoval za tuctový. Sundala ho z ramínka a na zkoušku si ho oblékla. Podívala se hodnotícím pohledem na svůj odraz ve velkém zrcadle. Seděl jí dobře, i když by měl správně sahat až ke kolenům. Alesie ale byla o něco vyšší než její matka, takže na ní vypadal kratší. Ani tak to ale nevypadalo zle, jen musela najít něco, co by se k tomu hodilo a nepřebilo ho. Opět ho svlékla a odložila na nedaleký taburet. Ještě než se pustila do výběru správného oblečení,  zazvonila na Viktora. Když přišel, požádala ho, aby informoval jejího chotě, že se ještě dnes dostaví do Bradavic. Ten hlad učil, jak po něm žádala. Alesie si po několika minutách těžkého rozhodování nemohla vybrat mezi po kolena dlouhými černými šaty s dlouhým rukávem a pouzdrovou sukní a košilí. Nakonec ale zvolila sukni a košili. Protože sukně byla kratší než kabát, snáze a ní mohl vyniknout. Spolu s vysokými kozačkami vše vypadalo skvěle. Spokojená se svým výběrem se posadila k toaletnímu stolku a vyčesala si vlasy do velmi elegantního účesu. Spolu s černým líčením a tmavou rtěnkou budila dojem všehoschopné černokněžky. Na chvíli zapochybovala, zda se to hodí, ale po chvíli, kdy si svou práci prohlížela, usoudila, že je to v pořádku. Byla odhodlaná bojovat za svého syna vším, čím mohla, třeba i za cenu, že vyděsí pár dětí. Její manžel to přece dělal zcela běžně. Oblékla se a po poslední kontrole v zrcadle se vydala do školy. 

Severuse při obědě překvapil dopis z domova, který přišel až nečekaně brzy. Nejdříve se pozastavil nad tím, že ho nenapsala Alesie, to ale bylo nepodstatné vzhledem k tomu, co v něm stálo. Alesie přijede do Bradavic a stihne to ještě dnes. Mohl jen hádat, že se objeví každou chvíli. A jak ji znal, tak to bude s velkou parádou a řádným pozdvižením. Ani tak ale nebyl připravený na to, co v další chvíli přišlo. Ve dveřích do velkého sálu plného studentů a profesorů, kteří si pochutnávali na lahodném obědu se objevila žena, kterou neviděl dobrých sedmnáct let. Celá síň jako na povel utichla. Slyšeli byste i špendlík a zem spadnout. Alesie se nečitelným pohledem rozhlédla po všech přítomných, až nakonec její hnědé oči spočinuly na  muži, sedícímu uprostřed profesorského sboru. Brumbál, překvapen snad ještě více než zbylí přítomní, se jí díval zpříma do tváře a po dlouhé době netušil, co by měl dělat. V hlavě mu běhaly myšlenky jako splašené. V prvním okamžiku netušil, co mu vehnalo do hlavy vzpomínky a světlovlasou ženu, až později zjistil, že to byl ten kabát, který by poznal kdykoliv a kdekoliv. Znal ho lépe, než by chtěl.  Alesie se pomalým krokem rozešla napříč sálem. Klapání podpatků se rozléhalo snad celou školou. Zastavila se až pod schůdky k vyučujícím. 

Sálem se rozezněl Alesiin hlas, když pohrdavě řekla: "Až nyní jsem plně pochopila slova, která s oblibou říkával můj starší bratr. Brumbál je člověk, který se pokouší naši rodinu systematicky zlikvidovat od roku 1942." Brumbálovi bylo najednou zcela jasné, kdo to před ním stojí, i když by ještě před několik minutami přísahal, že nikdo takový neexistuje.

"Proč tu jste, paní Snapeová?" zeptal se.

"Chci si s vámi promluvit. Mohli bychom tak učinit někde v ústraní? Jsem si jistá, že nechcete, aby vaši studenti byli svědky našeho rozhovoru. Domnívám se, že vám nebude velmi příjemný."