A. N. Snape

Nevaeh Tomas Snape

"V žádném případě!" rozezněl se místností burácivý hlas Albuse Brumbála. To ho právě doslova zvedla ze židle žádost jednoho z jeho profesorů. "Teď nemůžeš odjet, Severusi. Kdykoliv na nás může zaútočit Voldemort, potřebujeme všechnu naši sílu." Kouzelník, který stál naproti ředitele, na jeho slova nijak nereagoval. Jeho tvář zůstávala stejně kamenná jako vždy a v jeho očích se odráželo odhodlání, v tuto chvíli možná ještě větší, než když do ředitelny vešel. 

"Profesor Brumbál má pravdu, teď nás nemůžete opustit," připojil se k řediteli Hagrid. Obr byl k Severusovu překvapení jediný ze zde přítomných, který se rozhodl se do jejich rozhovoru nějak zapojit. Spíše očekával, že to udělá Minerva, ale ta jen tiše stála opodál a vše sledovala. Možná za to může skutečnost, se kterou byla seznámena ve Snikehill, možná za to může návštěva Alesie Snapeové v ředitelně, každopádně něco hluboko ji nutilo, aby přehodnotila svůj postoj k řediteli bradavické školy čar a kouzel. 

"Vypadá to, že se poněkud rozcházíme v prioritách, pane řediteli," promluvil nakonec profesor. "Co je tou vaší, to netuším. Škola, studenti nebo možná Voldemort sám... Co je tou mou, však vím naprosto přesně. Je to má rodina, za kterou dnes odjedu." Severus mluvil klidným tónem, tak ledovým, že přítomným přeběhl mráz po zádech. 
"Zakazuji vám odjet," zavrčel po krátkém tichu Brumbál. Lektvarista se ale jen ušklíbl.

"Asi jsme se tak docela nepochopili, já vás nežádám o povolení, já vás o tom informuji," sdělil mu prostě. Otočil se na patě, až za ním zlověstně zavlál černý hábit a vykročil ke dveřím. 

"Pokud teď odejdeš," zastavil ho starcův hlas, "pak už se nemusíš vracet." Severus se ohlédl přes rameno a pouze řekl: "V tom případě... Sbohem, profesore." A definitivně z ředitelny odešel. 

Axel na otce čekal na chodbě pod schody do ředitelny a nervózně přešlapoval. Když jej konečně uviděl scházet, nedočkavě jej popohnal, aby už konečně mohli vyrazit do Snikehill, odkud jim před chvílí přišel naléhavý dopis.

V domě bylo nebývale rušno. Sem a tam pobíhal Viktor, kterého Axel nikdy dřív takového neviděl, a rozdával služkám jeden rozkaz za druhým, ty zase běhaly a nosili vše, co od nich žádal. Než se Axel stačil pořádně rozkoukat, už si to Severus rázoval po schodech nahoru. Raději ho rychle následoval. Chlapec očekával, že jeho otec míří k jejich ložnici, ale zmýlil se. Nebo spíš se tak docela netrefil. Severus skutečně mířil k jeho a Alesiině ložnici, ale protože věděl, že jej dovnitř nikdo nepustí, tak těsně přede dveřmi změnil směr. Vstoupil do malého čajového salonku, ze kterého, stejně jako z chodby, vedly dveře do ložnice. Že byl v jednom z křesel uvelebený sám Pán zla, ho moc nepřekvapilo, ale skutečnost, že i Regulus a dvojčata tu jsou dříve než on, už ho poněkud zaskočila. Rozhodl se tomu ale nevěnovat pozornost, teď se děly důležitější věci. 

"Jak je na tom?" zeptal se rychle bez nutnosti jakéhokoliv pozdravu. Kdyby se právě nacházeli v jiné situaci, trest za jeho drzost vůči Pánovi zla by ho neminula, ale teď mu bylo odpuštěno. 
"Podle Anthei se zatím nic neděje. Bude to chvíli trvat," informoval jej jeho švagr. "Posaď se," vyzval neklidného pána domu. Severus zapadl do křesla. Působil při tom tak trochu zoufale. Axel nevěděl, co by si měl myslet. Sám toho měl v hlavě najednou moc. Trochu se uklidnit mu nakonec pomohla dvojčata, která jej stáhla mezi sebe na pohovku a zatáhla ho do rozhovoru. 

Alesie ležela na boku na své posteli a těžce dýchala. Tmavé vlasy se jí lepily na zpocené čelo a oči se leskly slzami. Anthea seděla u její postele a konejšivě ji držela za ruku, kterou Alesie chvílemi svírala tak pevně až v prstech ztrácela veškerý cit. 

"Proč to trvá tak dlouho?" zeptala se Alesie zadýchaně, když zase na okamžik odezněl nával bolesti. 
"Jednoduše se tomu malému ještě tak docela nechce ven," ozvala se z druhé strany pokoje Annabeth Grindelwaldová, která do Snikehill přijela společně s Blackovými. Právě seděla v křesle a na malém stolku drtila pár bylinek ve hmoždíři. Ozvalo se zaklepání na dveře a do ložnice vstoupila jedna ze služek, odložila na stolek před Annabeth velkou mísu s horkou vodou a zase odešla. Annabeth vzala hmoždíř a všechen jeho obsah podivného kašovitého skupenství vyklopila do vody. Pořádně rozmíchala, načež voda získala lehounce fialový odstín. Vzala do ruky plátýnko a namočila jej do lektvaru, který právě připravila. 

"Antheo, pojď sem," vyzvala vnučku, "na, přilož jí to na břicho. Uleví to bolesti." Anthea okamžitě vstala a udělala přesně to, co po ní bábinka chtěla. Alesie jí za to byla nesmírně vděčná. 

Trvalo to ještě něco přes dvě hodiny, než se z ložnice poprvé ozval Alesiin výkřik. Axel se vyděšeně zadíval na dveře. Dvojčata ho ale uklidňovala. 

"Neboj, za chvíli bude po všem," zašeptala Sophie a povzbudivě se na něj usmála. Pouze chvíle to ale nebyla. Trvalo to celé hodiny než ložnice opět utichla. Severus už vstal z křesla a nervózně pochodoval sem a tam po pokoji, protože, i když bylo ticho, nic se nedělo. Pokoj nikdo neopouštěl a neslyšel ani dětský pláč. 

"Alesie, ještě jednou a naposled," vyzvala Annabeth vyčerpanou čarodějku, aby ještě jednou ze všech sil zatlačila. Věděla, že Alesii už mnoho sil nezbývá, ale musela to udělat. Paní domu už ani nedokázala křičet, i když bolest byla nepředstavitelná. Ložnice však tichá dlouho nezůstala. V dalším okamžiku se jí totiž konečně rozlehl dětský pláč. Alesie se zhroutila do peřin za svými zády. Byla nesmírně unavená, i přes to jí ale na rtech hrál šťastný úsměv.  Sestra jí se stejně širokým úsměvem odhrnula vlasy z čela a šeptem jí gratulovala, zatím co jejich bábinka zabalila miminko do měkkého plátna a položila jej Alesii na hruď. Po chvíli si ho Annabeth zase vzala, aby jej mohla vykoupat. Anthea se naklonila k sestře a řekla: "Měli bychom tě připravit pro tvé chlapce." 

Když Annabeth vyšla z ložnice, byli všichni jako na trní. Přeměřila si všechny přítomné, načež řekla pouze: "Je to chlapec."

"Nevaeh je nádherné jméno," rozplývala se Sophie, když se společně s bratrem nakláněla nad malý uzlíček bílých peřinek, které Axel svíral v náručí. Prvorozený syn rodiny Snapeů seděl v křesle u kolébky vedle postele a vyděšeně sledoval tvářičku toho malého človíčka, která jej zkoumavě pozorovala velkýma hnědýma očima. Byl strachy bez sebe, když mu jej dal Severus pochovat. Tolik se bál, že svému bratrovi ublíží, že se od té chvíle ani nepohnul. Jeho otec seděl na posteli vedle Alesie a oba jej s úsměvem pozorovali. 
"Nádherné jméno, pro nádhernou bytost," řekla Annabeth, která seděla v protějším křesle.