A. N. Snape

Přiznání

Vánoce skončily, začal nový rok a studenti se museli vrátit do školy. Mnoho se jich těšilo, mnoho se už nemohlo dočkat, až ji zase opustí. Axelion Sanpe si nebyl jistý, do které z těchto dvou skupin by sám sebe zařadil. Těšil se do školy. Na své přátele, zábavu... Ale současně se nechtěl ani přiblížit k té bráně, jenž za sebou ukrývá tolik nebezpečí. Čert vem Voldemorta a jeho smrtijedy, tentokrát toho mohl ztratit mnohem více. Musí se mít na pozoru víc než kdy dřív. Brumbál s dostal až k nim domů. Měli jediné štěstí, že ten dopis našel Sirius. Raději nechtěl ani pomyslet na to, co by se mohlo stát, kdyby to bylo jinak. Raději zahnal vešker é chmury a vykročil společně s Dracem a Zabinim do velké síně na jídlo. Kde byl zas a znovu středobodem pozornosti samotného ředitele. Tentokrát ale měl pocit, že více než kdy dřív. 

Axel ale nezajímal dnes jen Brumbála. Upíralo se na něj několik pohledů od nebelvírského stolu. A ani Zmijozelové nebyli hloupí. Draco si svého přítele prohlížel, kdykoliv k tomu měl příležitost. Na mladém kouzelníkovi bylo během posledních dvou měsíců velmi dobře vidět, jak moc ho trápí ono velké nic, kterým odpovídal na všechny jeho otázky ohledně své mrzuté nálady. Když se před Vánocemi loučili, slíbil si mladý aristokrat, že tomu přijde na kloub. Dnes večer je čekal velmi vážný rozhovor, ze kterého se mu Snape už tak snadno nevykroutí. 

Jak se rozhodl tak i udělal. Nekompromisně zatáhl Axela do jejich pokoje a zamkl dveře, čímž uvěznil další obyvatele venku. Černovlasý chlapec vůbec nechápal, co se dělo. Pohled do tváře jeho přítele ho ale začínal poněkud děsit. Nikdy, dokonce ani když byl ještě Potter, u něj neviděl takový výraz, jaký právě nasadil. Jeho pohled byl tak tvrdý, že měl Axel pocit, že mu vidí až do žaludku. Posadil se na postel, jenž stála těsně za nim, když mladý aristokrat vykročil směrem k němu. Axel nevěděl, co přesně ho nutilo dostat se od něj co možná nejdál. Stále před ním ustupoval, dokud zády nenarazil na chladnou stěnu za postelí. Draco působil poprvé za celou dobu, co ho znal, opravdu nebezpečně. Naklonil se nad postel a opřel se o ruce o stěnu po stranách jeho hlavy. 

"Víš, Axeli, já nesnáším, když se něco děje a nevím proč. Už mě to nebaví. Řekneš mi konečně, co se děje?" zavrčel Snapeovi do tváře. Ten se začal ošívat. Přemýšlel, jak by se mohl znovu vykroutit z odpovědi, i když ale tak nějak tušil, že tentokrát se mu to nepovede. Raději uhnul pohledem. Draco ho ale nenechal. Chtěl znát odpovědi. Považoval Axela za přítele, chtěl vědět, co se děje. 

"Tak mluv! Nepustím tě, dokud mi to neřekneš. Všechno a hlavně pravdu."

Axelion se musel zhluboka nadechnout. Na hrudi cítil tlak, jako by mu mělo každou chvílí puknout srdce. Neměl ani představu o tom, co se stane, až se jeho bývalý nepřítel dozví, kdo vlastně je a o co tu tedy jde. Bál se. Nechtěl, aby ho zavrhl. Kdyby mu před půlrokem někdo řekl, že mu bude záležet na tom, co si o něm Malfoy myslí, asi by se od srdce zasmál. Teď to ale byl jeho přítel. Kdyby o něj přišel, nezbyl by mu už nikdo. 

"Musíš mi ale slíbit, že se pokusíš to pochopit a necháš mě nejdřív domluvit, než začneš vyšilovat," dožadoval se Axel, když se konečně odvážil znovu se mu podívat do tváře. Draco znejistěl, ale i tak přikývl a posadil se naproti Axela. Čekal, co z něj tedy nakonec vypadne. Axel se musel znovu zhluboka nadechnout. 
"Víš, není to tak jednoduché," řekl po chvíli, když se mu nedařilo najít ta správná slova. 

"Prostě mi řekni, jak to s tebou vlastně je," vyzval jej Draco.

"Nebo se mám raději ptát?" navrhl mu po chvíli, kdy se Axel stále neměl k tomu začít mluvit. Snape jen krátce přikývl. Kdyby to mělo všechno zůstat na něm, asi by mu neřekl nic. Tentokrát to byl Draco, kdo začal přemýšlet nad správnou volbou slov. Netrvalo mu to ale tak dlouho jako dříve druhému chlapci. 

"Má Brumbál nějaký dobrý důvod k tomu, co dělá?" zeptal se. Axela jeho otázka překvapila. Očekával něco jiného, ale byl rád, že začal zlehka. 

"Nějaký mít musí," odvětil mu.

"Tušíš, co by za tím mohlo být?" zazněla další otázka. Axel nejdříve pouze přikývl. 

"Pokouší se dokázat, že já a Harry Potter, chlapec, který přežil, jsme jedna a tatáž osoba," řekl a šeptem dodal, doufaje, že mu nebude rozumět, "což je vlastně pravda." Bohužel se Axel přepočítal. V tiché chlapecké ložnici ve sklepení bradavického hradu se každé jeho slovo odráželo, jako by ho křičel na celý svět. Draco se zarazil. Němě otevřel ústa, hned je ale zase zavřel, když si uvědomil, že neví, co říct. Dlouho si jen hleděli navzájem do očí. Nakonec se ale blonďák skutečně probral z překvapeného transu. Prohrábl si rukou světlé vlasy, čímž si dokonale zničil jeho typický účes. Až bělostné prameny mu tak spadly do tváře. 

"Jenom si ujasním, že jsem to pochopil. Ty JSI Harry Potter. Není to jenom tak, že si to Brumbál myslí. Je to prostě fakt." Axel se začal podivně kroutit a tvářil se přitom jaksi nejistě.

"No, je i není," zareagoval na Dracova slova nakonec, čímž se mu podařilo Zmijozela dokonale zmást. 

"Cože?" nechápal.

"Posledních patnáct let jsem byl Harry Potter, ale ve skutečnosti nejsem Harry Potter, chápeš?" pokusil se mu to zjednodušeně vysvětlit.

"Chceš říct, že si se za něj jako vydával?" pozvedl Draco obočí.

"Spíš jsem za něj byl vydáván," řekl Axel, ale pokýval přitom hlavou. 

"Takže ty," ukázal na Axela, "jsi opravdu Potter. Ten Potter, se kterým jsem chodil pět let do školy a nemohl jsem ho vystát."
"No vlastně jo, ale nebyl jsem to já."

"Plácáš pátý přes devátý, vůbec nechápu, o čem to zase mluvíš. Tak si Potter nebo ne?" zvýšil na něj Draco hlas, protože mu Axelovo okecávání už  začínalo lést pořádně krkem. 

"Byl jsem, ale pak jsem zjistil, že jím nejsem. Chápu, asi je to matoucí. Podívej," Axel se rozhodl, že Dracovi konečně řekne všechno a bude doufat, že jej pak na místě neprokleje. Dal se tedy do vyprávění. A vzal to docela detailně, aby mu ukázal, že má s tou osobou, kterou znal pod jménem Harry Potter, ve skutečnosti jen pramálo společného. 

Když domluvil, plný očekávání a obav se zadíval na Draca. Ten však jen seděl naproti němu v tureckém sedu, opřený o ruce za zády, hlavu sklopenou. Neříkal nic. Vlasy mu padaly do očí, takže Axel ani neviděl, jak se zrovna tvářil. Po chvíli, během které se Malfoy pokoušel utřídit si myšlenky, se prostě nahlas rozesmál. Axel se vyděsil. Takovou reakci nečekal. Instinktivně se opět přitiskl ke stěně. 
Draco si odhrnul vlasy z čela, čímž tak Axelovi dokonale ukázal svůj široký úsměv. Nebyl to zoufalý smích, který by byl asi i na místě. Ne. Byl to obyčejný, upřímný veselý smích. Draca neuvěřitelně pobavila ta ironie celého Axelova příběhu. Musel se smát své vlastní představě toho, jak se asi Severus tvářil, když se to dozvěděl. 

Když se dosmál zadíval se přísně na Axela. 

"Hele, tento školní rok... Co byla pravda a co jen přetvářka?" zeptal se nic neříkajícím, chladným hlasem. 

"Nic nebyla přetvářka. Asi je to zvláštní, ale opravdu jsem to byl já, takový jaký skutečně jsem," odpověděl mu Axel upřímně. Draco chvíli mlčel, načež se ušklíbl. 

"V tom případě asi vážně budeš Zmijozel!" prohlásil pobaveně.