A. N. Snape

Upřímnost?

"Co kdyby si mi už konečně řekl, co se děje? Začínám se v tom docela ztrácet," obořil se Draco na svého přítele, když se Axel táhl chodbami hradu jako duch se špatnou náladou.

"Hej!" houkl na něj znovu, když se mu nedostalo žádné odpovědi.
"Posloucháš mě vůbec?" Draco se zarazil tak rychle, až málem upadl, když se na něj mladý Snape bez varování otočil a přikryl mu dlaní ústa.
"Mlč chvilku, prosím tě," požádal ho. Když se mu dostalo odpovědi v podobě přikývnutí, pustil Zmijozela a rozhlédl se po chodbě. Nikdo nebyl v dohledu. Popadl ho tedy za loket a zatáhl ho za roh. Draco měl co dělat, aby mu stačil, jak najednou přidal do kroku. Upřímně se bál, co nakonec z Axela vyleze. 

Chlapec ho pustil až ve chvíli, kdy se dostali do míst, kam se původně schoval, aby si v klidu a nikým nerušen přečetl svůj dopis od dvojčat Blackových. Posadil Draca na kamennou lavici na malém nádvoří. Malfoy proti jeho činu ale začal hlasitě protestovat. Od chvíle, kdy tu seděl Axel, napadla nemalá vrstva sněhu a Draco opravdu neocenil, když ho do čerstvé bílé peřiny posadil. O promočené kalhoty skutečně nestál, no i tak mu je jeho přítel dopřál. V dalším okamžiku tedy vyskočil jako čertík z krabičky a začal si oprašovat spodní část těla. Axel se mezitím prošel párkrát sem a tam po nádvoří. Draco došel k názoru, že rozhovor bude nejspíš na dlouho, takže se otočil zpět k lavici a rukou setřel sníh z části, aby se tam mohl bez obav posadit. Když tak učinil, chvíli ještě sledoval pochodujícího Axela. Po chvíli ho to ale přestalo bavit, tak ho zastavil.
"Axeli, co kdyby si už konečně začal mluvit?" navrhl. Oslovený se jako na polev zastavil a zadíval se na něj.
"No hrůza a děs," řekl a posadil se vedle Draca, bez ohledu na to, jestli sedí na sněhu.
Draco se na něj s očekáváním zadíval, když ale Axel pořád nic neříkal, zeptal se: "Proč tu byla tvoje matka?"
Axel se na něj nepodíval, pouze se na lavici pomalu sesunul na malou hromádku neštěstí.

"Draco? Jak s zbavím Brumbála?" zeptal se, aniž by mu něco vysvětlil.
"Brumbála?Co zase udělal?" Axel se na přítele podíval a na okamžik zaváhal. Nakonec mu ale vysvětlil, co se ráno stala. Draco se nejdříve tvářil docela překvapeně, po několika větách se jeho výraz změnil na naštvaný.

"Ty si myslíš, že k tomu Wesleyho navedl Brumbál?" Axel přikývl.
"Vlastně si tím jsem naprosto jistý," svěřil se.
"Nechápu, co jsem mu udělal, nebo co naši udělali, že si na nás tak zasedl." Draco se zamyslel. Pak opatrně nadhodil: "Tvoje máma je Voldemortova... nemohlo by to co dělat s tím?"
"Nevím, jak by o tom věděl," řekl popravdě Axel.
"On vlastně neví nic, ale pořád se šťourá v našich rodinných věcech. Jako kdyby čekal, až uděláme nějakou chybu a on se nás mohl zbavit. Nebaví mě to. Chodím do Bradavic, protože naši mají za to, že je to ta nejbezpečnější škol v dosahu, a zatím jsem tu neustále pod drobnohledem Albuse Brumbála, který se už nemůže dočkat, až se naší rodiny zbaví," postěžoval si. 

Minerva McGonagallová právě mířila do svého kabinetu, když ji minuli manželé Snapeovi. Dívala se za nimi, dokud nezmizeli za rohem. Upustila tedy od svého původního plánu, dát si šálek horkého černého čaje s trochou mléka ve svém oblíbeném křesle a místo toho se vydala do pracovny svého nadřízeného. Našla ho stát u myslánky, jak právě sledoval vzpomínku, která mu asi nebyla zrovna příjemná. Nakrčil čelo, když sledoval poslední vydechnutí Elizabeth Grindelwaldové. Hledal v tom domě jakoukoliv známku toho, že Tom a Elizabeth skutečně měli děti a Alesie Snapeová mu nelhala. Nic ale nemohl najít. Žádnou hračku, ani fotografii, zkrátka nic. Nevěděl, co si o tom myslet. Musel ale pro jistotu počítat s možností, že mluvil pravdu a on se bude muset potýkat s Voldemortem a celou jeho, nejspíše ne právě malou, rodinou. Naštvaně bouchl pěstí do kamenného podstavce, kde měla myslánka své místo.
"Albusi," oslovila ho jemně profesorka přeměňování přistoupila němu. Když jí Blumbál ale nevěnoval žádnou pozornost, pohlédla stejným směrem, jako se díval celou dobu on. Naskytl se jí tak pohled na velmi bolestivou smrt zlatovlasé ženy, kterou si pamatovala ze svých studijních let. Když nastupovala do Bradavic, dokončovala ona žena své studium a na škole byla pro mnoho dívek z nižších ročníků vzorem. Nikdo netušil, co se s ní stalo. Najednou prostě zmizela a nikdo už o ní neslyšel. Minerva se ale právě dozvěděla, co se s ní stalo, a nevěděla, co si o tom myslet. Brumbál rychle nechal vzpomínku zmizet a zadíval se na profesorku, která ještě stále neodtrhla své oči od hladiny. Stalo se tak, až Brumbál poslal myslánku zpět na své místo.
"Proč jste to udělal?" zeptala se.
"Nedala mi na výběr," odůvodnil to, "donutila mě k tomu."