A. N. Snape

Podmínky

Brumbál seděl v křesle v ředitelně Bradavické školy čar a kouzel a s propletenými prsty rukou, opřenými o svá kolena, kterými si podpíral bradu, upíral svůj blankytně modrý pohled na černovlasou ženu naproti němu. Ta osoba byla ztělesněním všeho, co se nikdy nemělo stát. Mohl jen hádat, co všechno o událostech z před třiceti let ví. I kdyby toho bylo jen minimum, z jejího postoje bylo znát, že ví to podstatné. Alesii byla známá skutečnost, že to byl on, který existenci její matky vymazal. Pokud by se rozhodla použít tuto informaci proti němu, mohla by mu tím velmi znepříjemnit život. To, kým je, by mu v této věci nemuselo být ku pomoci. Alesie měla, co by podnikatel a významný investor tak velké slovo. Bude teď muset být velmi opatrný. A minulost nebyla jediným důvodem k obezřetnosti. Byl přesvědčen o tom, že rodinné vazby, které mezi sebou mají ona a Temný pán, jsou dostatečně silné na to, aby na něj mohla mít nějaký vliv. I kdyby třeba jen malý, stále to bylo velmi podstatné.
Nikdy by neřekl, že tato s těží půl druhého metru vysoká žena, která budila dojem, že se zlomí, pokud zafouká trochu silnější vítr, může představovat takovou hrozbu. Dokonce ani v tuto chvíli, kdy seděla naproti němu s drobným úsměvem na tváři a bílým šálkem čaje v rukou a v podstatě mu tu vyhrožovala válkou, vypadala tak křehce, jemně a nevině, že by mu někdo jen stěží věřil, že by byla schopná nějakých výhrůžek.

Zavřel na okamžik oči. Než je znovu otevřel, zhluboka se nadechl. Zadíval se jí do tváře a řekl: "Dovolte mi si to shrnout." Alesie přikývla a s napětím očekávala, co se od profesora dozví. Odložila již prázdný šálek a rukou naznačila Brumbálovi, že by ocenila, kdyby byl opět doplněn. Kouzelník sáhl po konvici a zatím co naléval čaj a později i mléko, mluvil.
"Vy tvrdíte, že jste dcerou Elizabeth Grindelwaldové a Toma Raddla. A ne jediná. Váš syn je oblíbený vnuk vašeho otce. A vy mi tu teď vyhrožujete, že využijete právě jeho moci, aby jste dosáhla svých záměrů." Alesie zakroutila hlavou a povzdechla si.

"Řekla jsem vám přece, že jsem nepřišla vám vyhrožovat. Přišla jsem vám pouze domluvit. Skutečnost, že jsem vám sdělila, kdo jsem, jsem pouze dodala svým slovům patřičnou váhu. Pochopte, musela jsem si být jistá, že budete poslouchat," řekla a její tvář potemněla.
"Ale mohu vás ujistit, že bych byla schopná vám i ublížit či využít někoho k tomu, aby vám bylo ublíženo. Dělat to ale nechci, tak mě k tomu nenuďte." Její hlas byl tichý, ale každé její slovo znělo ztichlou místností jako úder zvonu. Brumbál musel uznat, že skutečně nezapře ani jednoho ze svých rodičů. Chvíli přemýšlel, než nakonec musel souhlasit s Alesiinými požadavky. Během svého přemýšlení zvážil všechny možné následky, které by mohly nastat, pokud bude pokračovat v tom, co dělá. Seděl se ženou u čaje ještě docela dlouho, než mu sdělila všechno, co měla na srdci. Vše, čeho chtěla, aby zanechal. Všechno si vyslechl a přislíbil, že toho nechá. V koutku jeho mysli už se ale pomalu začal líhnout plán, jak pokračovat se sběru informací, pouze jiným způsobem. Tak, aby si toho Snapeovi nepovšimli. Což ho dovedlo k myšlence, kolik toho o minulosti jeho ženy a její rodiny ví Severus. To byla docela zásadní otázka. Pokud je obeznámen se všemi okolnostmi, záleželo pak na jeho věrnosti. Pokud by zůstal věrný jeho straně,  mohl by představovat velký přínos, ale bylo by nejspíše těžké si ho usmířit, po návštěvě s Fénixovým řádem v jeho domě. Pokud byla zůstal věrný Voldemortovi, tedy své ženě a její rodině, představoval by pro něj obrovskou přítěž, která by mohla být devastující. Brumbál si Severuse už dávno pustil velmi blízko k tělu. Alesie opustila ředitelnu v podstatě beze slova.

Jediné, co řekla, bylo: "Mimblewimble."
Aniž by Bumbál stačil nějak zareagovat, byl celý jejich společný rozhovor zapečetěn, co by tajemství, a dokud to ona nebude chtít, nikomu o tom nebude schopen říct. Žádné rozloučení, jen tiché cvaknutí dveří. 

Brumbál seděl dlouho do večera v křesle u svého stolu a utápěl se v myšlenkách. Kouzlo zabraňující vyzrazení tajemství, které na něj uvalila, bylo teď nepodstatné. Vlastně měl něco takového čekat. Bylo logické, že nebude chtít, aby o tom věděl ještě někdo jiný. Hlavou mu vrtala spíše minulost. Po mysli mu běhaly vzpomínky sem a tam, aniž by o to stál. A vůbec se mu nelíbilo, co viděl. Po nějaké době vstal a přešel ke své myslánce, doufaje, že si uleví od té tíhy, která na něj padla.