Hříšní

Kapitola 2- stěhování

  Slovo autorky: Zdarec! Jenom jak to funguje. Prosím, videa s písničkami slouží k tomu, aby jste se nabudily do atmosféry. Proto bych prosila( není nutné) aby jste písničku pustily a pak začaly číst. Já sama to s těmito písničkami zkouším a je to nepopsatelný zážitek. Doporučuji to samé!

"Cože?",ptal jsem se nechápavě táty, když se vrátil z práce a řekl mi o tom, co se stalo dnes v práci. Mám se přestěhovat k člověku kterého neznám? A který nezná mě? To jako fakt?!Táta jen kývl hlavou. Chvíli jsem byl nejistý. Ale pak se táta zmínil, že mi ten pán bude financovat studia a vše bylo jinak. Už mi to tak nevadilo ale stále jsem byl nesvůj."A prosí tě aby jsi mu udělal to kuře s bramborovou kaší!",vzpomněl si najednou táta a nervozně se poškrábal na nose. Odevzdaně jsem kývl hlavou. Hold to budu muset vydržet .

  Tátovo auto zastavilo před velkým domem barvy bílé kávy. Byl velkolepý. Vystoupil jsem a vyndal si z kufru auta moji cestovku, na kterou jsem položil tašku, ve které byla bandaska s kaší a pekáček s kuřetem překrytý alobalem. Táta mě pevně objal. Div u toho nebrečel, jelikož od jeho bytu to byl obrovský kus cesty. Pomalinku jsme se rozloučily a táta odjel. Já zůstal stát před tou velkou bránou sám. Při pohledu na tak obrovský dům se mě zmocnila představa asi tak třech uklízeček. Brána se najednou s rachotem a sama otevřela."Fajn! Proč ne?",blesklo mi hlavou. S těžkým povzdechem jsem  vyšlápl vstříc mému novému životu...

  Vešel jsem do domu. Jako první mě přivítala dlouhá, světlá ale úzká chodba. Odložil jsem tam cestovku a zul si boty. Vyzbrojen pouhou taškou s jídlem jsem se vydal ke dveřím. Opatrně jsem zaklepal a pak otevřel. Rozprostíral se tam obrovský obývák alias jídelna. Obrovský kuchyňský kout byl do tvaru hranatého U. Byla tam dvojí lednice a velký sporák s digestoří. V obývací části byly naproti sobě dva gauče a z druhé strany také dva proti sobě. Tudíž 4. Uprostřed této kostky byl velký konferenční stolek. Vzadu u obrovské prosklené terasy stál stůl o šesti židlích. Uprostřed místnosti bylo veliké schodiště. Nahoru jsem neviděl. Na jedné z pohovek ležel na délku černovlasý muž. Měl zavřené oči, ruce založené na prsou a v koutku úst cigaretu. Kuřák? No to snad ne! Tak tohle byl ten slavný sir Konohare mladší.Najednou otevřel oči. Postavil se a šel mi vstříc. Po cestě ke mně odložil cigaretu v popelníku."Ahoj!",usmál se na mě a podal mi ruku."D..Dobrý den!",řekl jsem a též jsem mu podal ruku. "Tak jak se ti tu líbí?",zeptal se. Ještě než jsem hodlal odpovědět jsem si ho prohlédl. Vysoký černovlasý muž. Nevím. Odhaduji něco kolem 185 cm. Měl jasně modré oči ale měl je přimhouřené , takže to nebylo moc vidět. Pod očima měl temné kruhy. Že by nespal? Byl oblečený v košili od saka. Snad to nenosí každý den. Já totiž nevím na jakou teplotu se sako nebo košile pere. A nerad bych mu s tím něco udělal. Ale vypadal v ní švihácky a elegantně."J..Jo. Máte to tu hezké",odpověděl jsem konečně. Zasmál se." Tady jsem Vám upekl to kuře s tou kaší!",řekl jsem, aby řeč nestála a zvednul jsem výš tašku s jídlem." Ooo..báječné! Kuchyň je támhle. Všechno si okoukej,ať víš , kde co je. Myslím že tam budeš trávit dost času", řekl mi ten velikán a pokynul mi rukou ke kuchyňskému koutu. Vydal jsem se tam , ale ještě jsem si sundal bundu a přehodil ji přes jeden z gaučů. Nadzvedl jsem jedno z dvířek kredence. Fajn, hrnečky. V dalším byly skleničky a porcelánové šálky. V dalším konečně talíře. Vzal jsem jeden a nandal na něj kaši."Prosím! Kolik toho sníte?",zeptal jsem se ho ještě. Seděl na gauči, zase kouřil a četl nějaký časopis."Co nejvíce se tam vejde!",řekl jakoby zamyšleně a otočil stránku. Naložil jsem mu tedy ještě trochu kaše a polil ji šťávou z kuřete. Ukrojil jsem mu zadní nožičku a posypal to trochou nádivky, která z ní vypadla. Celé jsem to strčil do mikrovlnky a dal na chvíli ohřát."Mohl bych Vás poprosit, pane Konohare, sedněte si ke stolu. Jídlo už bude",řekl jsem. Ani jsem nepostřehl, že už řádnou chvíli stojí za mnou. A nevšiml bych si toho, kdyby neudeřil rukou do digestoře nade mnou."Prosím tě!",zamumlal mi za hlavou,"Takhle mi neříkej!". Padla na mě úzkost."A...Jak..Jak Vám mám tedy říkat?", vykoktal jsem."Sebastiane",zamumlal.