Hříšní

Kapitola 8- není gay jako gay

Uplynul týden od Basteho nemoci. Teď už ale je v naprostém pořádku. První tři dny jsem byl ve škole hrozně nervozní. Bál jsem se,že se mu to vrátí. Ale už je v pohodě. Byla zase sobota. Snídaly jsme na terase. Den ode dne byl teplejší. Baste byl nyní ale mnohem opatrnější,co se sluníčka týče. A my studenti byly čím dál tím více k neudržení. Příští středu už totiž končí škola!! Moc jsem se těšil na konečný ceremoniál. Měl by tam být táta a samozřejmě že taky Baste. Bude to super. Baste už se také moc těší. V tom bude ale něco jiného.

Žvýkal jsem míchaná vajíčka, která jsme měly k snídani a přemýšlel. Poznal to na mně. " Dany? Děje se něco?",zeptal se mě najednou Baste. " Uh..Co? Ne,to je v pohodě. Jen přemýšlím co budeme dneska dělat. Nechci jen sedět doma",odpověděl jsem mu. Odložil vidličku na již prázdný talíř,pohodlně se opřel v křesílku a zkoušel mi něco navrhovat. " Jet za tvým taťkou?". " Ne, jel pryč",zamítl jsem. " Jet k vodě?". " Ne, k vodě se mi nechce",zamítl jsem i druhý nápad. " Hmmm.... Jet někam do zoo,muzea,knihovny,galerie..nebo něco v tom smyslu?, zeptal se. " Ani ne. Chtěl bych dělat něco zábavného!", odmítl jsem ho opět. " Hmmmm",zamručel. Bylo na něm vidět,že už mu dochází nápady. Pak se mu ale rozzářili oči. Jistě ho něco napadlo! " A co takhle nákupní výlet? Objedeme všechny krámy a obchoďáky v okolí i vzdálené. Nakoupíme všechno možné",řekl mi jakoby mimochodem. Sakra,ten ví jak na mě. Nadšeně jsem souhlasil. Začal jsem rychle sklízet ze stolu. Nemohl jsem krotit své nadšení. Poskakoval jsem a tleskal jako přitroublá školačka. S pobaveným výrazem mě pozoroval. Zastavil jsem se a podíval jsem se na něj. Mrkl na mě a usmál se ještě víc. Já jsem mu poslal můj úsměv číslo jedna, s kterým jsem pro něj v poslední době nešetřil. Opět mrkl a poslal mi vzdušný polibek. Poslal jsem mu i svůj a odběhl jsem se nahoru převléknout. Vzal jsem si svou oblíbenou košili a černé kalhoty. Pak jsem seběhl dolů. Baste se zrovna zapínal. Dnes si pod černou vestičku zvolil krémovou košili. Přišel jsem k němu a upravil mu límeček. Takhle u nás vypadá každé ráno. Vzájemně se pomáháme oblékat. On mi mezitím dopínal knoflíčky košile. Bylo v tom něco...romantického. Byly jsme u sebe tak blízko, že jsem cítil tlukot jeho srdce a slyšel jeho zrychlený dech. Také jsem cítil jeho dokonalý parfém a citrusovou vodu po holení. Když se mnou skončil, položil mi ledové dlaně na tváře a lehce mi pozvednul hlavu. " Tohle mám na ránech ze všeho nejraději",zašeptal,naklonil se ke mně a políbili jsme se. Pak mě pustil,šli jsme do garáže a já zase vybíral auto. Dnes mi to bylo ale tak nějak jedno. Věděl jsem jenom, že pojedeme do jiného města,protože tady by mě někdo mohl poznat, a proto by mě Baste nemohl držet za ruku nebo by  mě nemohl obejmout. A to on si nedokáže odepřít. Vybral jsem proto porsche. Beze slova nasednul a vyjely jsme.

Jak jsem očekával, jely jsme hodně daleko. Jako rezerva, kdyby si náhodou někdo od nás z města chtěl vyjet na výlet a nedej bůh mě poznal. Když jsme vystoupili v onom městě, které jsem neznal, zjistil jsem, že stojíme před MEGA obchoďákem. Unikl mi ohromený vzdech. Na to Baste reagoval tak, že mě prostě bafnul za ruku a šlo se.

Vevnitř to bylo ještě větší. Mělo to pět pater a všude byly eskalátory. Procházely jsme to kol kolem a u každé zajímavé věci jsme se zastavily. A taky jsme ji ve sto procentech případů koupili. Právě jsme se zastavily u fontánky. " Dáme si na chvíli volno. Za hodinu tady u té fontány,ano?",řekl mi a podával mi tisíci dolarovou bankovku. Zíral jsem na něj jako na blba. Tolik peněz pohromadě jsem v ruce nikdy neměl a on mi je jen tak dá? To jako fakt? Zarazil se.      " Ah...promiň, já si říkal že je to málo!",řekl rychle a vyndal z peněženky PĚTI TISÍCOVOU bankovku a natáhl ji ke mně. Teď už jsem toho měl tak akorát. " Baste, nemáš zase horečku?",zeptal jsem se ho. Zatvářil se polekaně. " Promiň! Dám ti radši kreditku, ano?",řekl mi a podával mi zlatou kreditní kartu na které má, dle mých osobních zdrojů, něco přes PĚT milionů!!!! Takovejhle  kreditek má alespoň dvacet. A zbytek má uloženo v bance. " Ty jsi se normálně zbláznil! Mě už ta tisícovka příjde moc a ty na mě vytahuješ kreditku!",obořil jsem se na něj v úleku. "Jestli mi chceš dát něco s sebou, tak mi dej tu nejmenší bankovku co máš v peněžence",řekl jsem mu. Věděl jsem totiž, že mu u předchozího krámu vrátili deseti dolarovku. Kývl, vrátil kreditku do přihrádky a začal se hrabat v peněžence. Najednou ke mě ty peníze natáhl. Já, v slepé víře že je to deseti dolarovka, jsem si je vzal, poděkoval, pak jsme se líbli a každý šel svou cestou. Já se vydal nahoru do patra abych to prozkoumal, Baste se vydal do zlatnictví, kde se již před chvílí zastavil u výlohy. Já jsem ale začal pociťovat nehoráznou žízeň. Naproti mě byl stánek s ledovou tříští. A měli zrovna mou oblíbenou příchuť! Přišel jsem tam.       " Dobrý den! Jednu velkou borůvku, prosím!",řekl jsem slečně za pultem a podal jí na tácek peníze. Měl jsem se na ně ale už před tím lépe podívat. Slečna mi tříšť natočila, zapíchla do ní brčko a podala mi ji přes pult. Když si však brala bankovku, zarazila se. " Menší nemáte?",zeptala se zaraženě. "Co? Proč?",zeptal jsem se jí a vzal jsem si od ní bankovku. To však nebyla ta deseti dolarovka. To byla ta TISÍCOVKA. " Baste!",zavrčel jsem vztekle. " Prosím?",zeptala se slečna. " Uh..nic. Prosím, mohla by jste mi to vrátit ve sto dolarovkách? A drobných,samozřejmě",usmál jsem se na ni. Polekaně přikývla a začala si to rozpočítávat. Za chvíli mi vrátila štos bankovek a do dlaně nasypala drobné. Ty jsem jí vrátil na tácek. " Za tu námahu!",usmál jsem se na ni a odešel jsem. Usrkával jsem mou tříšť a přemýšlel. Fajn, když tedy Baste chce abych utrácel, budu. Ihned jsem si to naštrádoval do jednoho obchodu s vybavením pro fotografy. Koupil jsem tam dvě tlustá prázdná alba a hromadu rámečků. Na Basteho fotografie. Dáme si to na krb a ty alba naplníme fotkami. Z té ledové tříště už mi trnuly zuby. A po kouknutí do zrcátka, které bylo v jedné z výloh, jsem zjistil, že je mám i modré. No jo borůvková tříšť hold barví no. Doufal jsem že to zmizí. Bloumal jsem tak po patře a prohlížel si předměty ve výlohách. Najednou jsem dostal nápad. Koupím něco Bastemu! A vsadím se s Vámi o cokoliv, že Baste dostane stejný nápad. Musel jsem ho nějak překvapit! Ale čím??? Vůbec nic mě nenapadalo. Zrovna jsem procházel kolem prodejny nádobí. A v jedné vitríně byl nádherný hrneček! Byl bílí a bylo na něm červeně napsané : Na kafíčko pro miláčka. Na dně hrnečku bylo červené srdíčko které špulilo pusinku jako k polibku. Byl tak roztomilý, že jsem ho Bastemu prostě musel koupit. Tak jsem to udělal. Už jsem byl skoro celý ověšený taštičkami a taškami ( svou návštěvu obchodu s cukrovinkami jsem takticky zamlčel) . Podíval jsem se letmo na hodinky. S Bastem jsem se měl sejít už před pěti minutami!! Rychle jsem vyběhl k eskalátoru a hurá k fontáně. Potěšilo mě, že on sám tam ještě nebyl. Sednul jsem si na kraj fontány a čekal.

 Asi po půl hodině konečně dorazil. V ruce neměl jedinou tašku ( náš společný nákup jsme již uložily do skříňky na odkládání nákupů). Velice pospíchal a byl celý zadýchaný. " Promiň! Moc to trvalo!",vyhrkl omluvu a přitiskl si mě k sobě. To, že já sám jsem přišel pozdě, jsem zamlčel. Už jsem mu chtěl vynadat za ten podvod s bankovkou ale pak jsem se na to radši vykašlal. Stejně by to bylo k ničemu. Najednou mě pustil, vytáhl z kapsy krabičku a podal mi ji. Vidíte? Co jsem říkal? Taky ho to napadlo. Položil jsem na zem všechny tašky a otevřel krabičku. Zeli v ní dva prstýnky. Byly zlaté. Na jednom bylo napsané Dany a na druhém Sebastian. Vydechl jsem. Proto mu to tak dlouho trvalo! On koupil prstýnky a nechal na ně vyrít naše jména! Myslel jsem, že ho snad ulíbám k smrti. Ale to by pro něj byla spíš výhra než smrt. Když jsem se to vydal udělat, lidé kolem nás pozorovaly. Někteří si mezi sebou šeptali, jiní znechuceně odvracely zrak a jiní na nás jen zíraly. Po asi desátém polibku už se začal Baste se smíchem bránit. " Zbytek si dopřeju až doma!",zašeptal mi do ucha, políbil mě ještě naposledy a pak se vrátil k prstýnkům. Nasadil mi ten se jménem Sebastian a já mu nandal ten s mým jménem. Pak jsme sebraly tašky a vydaly jsme se pryč.

  U nás ve městě jsme ještě zajely koupit potraviny. Na hrníček pro Basteho jsem si vzpomněl až tam. Rozhodl jsem se mu ho dát až doma. Pobíhal jsem zase od regálu k regálu a Baste za mnou chodil jako pejsek s vozíkem. " Koupíme popcorn a večer si ho uděláme k televizi!", vybídl jsem ho. Kývl a vzal z jednoho regálu dva sýrové a dva karamelové popcorny. Koupili jsme ještě ostatní potřebné. Já taky přibral něco na upečení koláče. Baste má totiž slabost na sladké. S pocitem zadostiučinění jsme se vydaly domů.

  Tam jsem Bastemu předložil jeho dárek. Smál se a hladil mě i hrneček. " Dany! Ten je nádherný! Nikdo pro mě nikdy nic takového neudělal! Ty jsi prostě poklad! Konečně mám vlastní hrníček na kafe!",smál se a tiskl mě k sobě. Asi mu nedošlo,že všechny hrníčky v domě byly jeho...........

slovo autorky: Zdarec! Tak další kapitola za námi. Mám otázku. Co by se mohlo stát v další kapitole? Prakticky mi docházejí nápady, takže jestli Vy nějaké máte, podělte se s nimi v komentářích prosím. Děkuji a doufejme ve Vaši spokojenost ...