In Black (Zayn Malik Cz)

26.

Luna

Nevím jestli to jde, ale do Zayna jsem čím dál tím víc zamilovaná. Všechny ty maličkosti, které pro mě dělá, pro mě znamenají mnoho. Možná je to tím, že jsem před ním žádný vážný vztah neměla.

Do školy jsem začala normálně chodit, a potom co Lisu vyloučili, jsem se tam nebála chodit. Kupodivu jsem se tam cítila dobře. Žádné narážky na mé oblečení, žádné ztrapňování na obědě, nic. Ostatní si mě už nevšímali a jediný s kým jsem se bavila byl Peter. Všechno probíhalo pro jednou dobře, Zayn chodil do posilovny, aby nevyšel ze cviku a já ve volném čase s ním chodila taky. Musím se svou postavou něco dělat.

Dny plynuly a já díky Zaynovi nemyslela tolik na mamku. Otec se mnou vůbec nekomunikoval, vím jen že s někým chodí a daří se mu. Akorát na svou dceru si nevzpomene, jak milé.

Když k nám přijeli kluci, bylo veselo a já zase neměla šanci myslet na špatné věci. Blbli a dělali si ze mě srandu. A jak odjížděli, neobešlo se to bez velkého objímání.

Měla jsem pocit, že je vše perfektní a po dlouhé době jsem měla ráda svůj život, jenže vždycky se musí něco stát.

„ Stalo se něco? " zeptám se ho když se mračí na mobil.

„ Co? " zmateně se na mě podívá.

„ Jestli se něco stalo"

„ Ne proč? " nervózně se usměje.

„ Jen tak" nedůvěřivě ho probodnu pohledem. Vidím jak je nervózní, on většinou nebývá nervózní.

Hodím to za hlavu a rozhodnu se jít k mámě. Celkem jsem to zanedbala poslední dobou. Proto jsem se zvedla a ignorovala Zaynův tázavý pohled a šla si do špajzu pro svíčku, kterou jsem hodila do kapsy mé bundy. Venku už bývá vážně chladno. Vlastně, za chvíli budou Vánoce, když si to tak vezmu. Čas letí jako splašený. Jen jsem na Zayna zavolala 'Ahoj' a odešla. Potřebuju teď být s mámou sama, vím že tu už není, ale prostě snad se chápeme. Po cestě jsem utrhla nějaké kytky co rostly okolo a otevřela vrzající branku místního hřbitova.

„ Ahoj" šeptla jsem směrem ke kamennému náhrobku. Možná pořád doufám, že mi odpoví, že mě tu přeci jen nenechala, ale probrečené chvíle v nemocnici jsou dosti skutečné na to, abych věděla, že vážně odešla a nechala mě tu. Ale jak říkala „Co se má stát, stane se. Nic není náhoda " možná má přeci jen pravdu, náhoda neexistuje.
Vždy měla pravdu, ať už to bylo varování o tom jak jsou někteří kluci a lidi nebezpeční, že každý za své činy ponese následky, ale v jednom mi lhala. Lhala mi o své nemoci. Bolestivé vzpomínky vyvolaly slzy.

„Chybíš mi" šeptám a stírám slzy „ Mělas mi to říct. Neměla jsi právo mi tajit, že jsi nemocná. Nemůžu ti odpustit, že jsi mi lhala. " kroutím hlavou. I za ty 3 rok nejsem schopná jí to odpustit, tedy jsem schopná, ale nejde to. Nemůžu. Kdyby mi to řekla, mohly jsme to řešit, doktoři by ji vyléčili, ale jak ona řekla „Co se má stát, stane se.. " Myslela si, že nemá s rakovinou nic dělat, že Bůh už nechce aby byla na Zemi a tak onemocněla. Blbost, musela tu být, ale odešla. Nechápu, že furt otevírám staré rány, normální člověk by se přes to nějak přenesl, ale já nejsem normální.

Zapálenou svíčku položím na hrob a potichu se pomodlím. Ještě chvilku strávím utopená ve vzpomínkách, a až pak se zvednu s úmyslem jít domů.

„ Ahoj" unaveně a smutně řeknu, když ho vidím sedět na gauči.

„ Čau " zamumle a zrak upíra kamsi do prázdna.

„Všechno v pohodě? "

„Jasně "

Povzdechnu si a odejdu do naší ložnice. Udělali jsme ji z jednoho pokoje, kde nic nebylo, původně tam vlastně chtěl mít otec posilovnu. Teď jsme koupili manželskou postel a pokoj vymalovali na černo. Ale pořád to není můj pokoj, proto se vydám radši tam. S úsměvem vstoupím do mého tmavého pokoje a s láskou v očích přejedu po mé skříni, kterou jsem sestavovala s mamkou a ještě než umřela jsme ji pomalovaly. Sednu si na parapet a zachumlám se do deky, kterou jsem tu měla vždy položenou. Nasáknu tu vůni, protože nějak takto voněla mamka, docela úchylný, vím, ale připadám si v bezpečí. Teď, když se Zayn takto divně chová, mě to nutí na mámu myslet. Natáhnu se pro můj blok a začnu do něj čmrkat. Musela jsem si zapálit svíčku, aby tady bylo trochu světla, protože se spustil déšť a obloha potemněla. Tužka se pohybovala jak chtěla a já vypla, nechala jsem ji ať si dělá co chce. Po několika minutách jsem zaostřila na mé dílo. Dívka a kluk stojí pod měsícem a objímají se, až po chvíli jsem si uvědomila, že jsem to já se Zaynem. Vykouzlilo mi to malý úsměv na tváři. Byla jsem do toho tak zažraná, a tak jsem se nehorázně vylekala když mě někdo chytl za ramena, ten někdo byl Zayn. Neusmíval se, byl smutný a mě to dělalo taky smutnou. Chytla jsem ho za tvář a donutila ho se mi dívat do očí.

„Co se stalo? " zašeptám když se mi konečně podívá do očí.

„ Příští týden odjíždím na misi" zašeptá.

Žiju! 😂 Nevím po jaké dlouhé době přidávám kapitolu, ale máte ji tady! 🙌 Neměla jsem tušení co do té kapitoly napsat, no a jaksi z toho vzniklo toto. Zayn odjíždí 😢 JoJo, pomalu ale jistě se blížíme ke zlomové části příběhu, ale to zase moc předbíhám.

Btw. Hrozně moc vám děkuji za 100 votes! 💗💕😍 Vážně děkuji moc! Tento příběh byl opravdu výstřel do tmy a nevěděla jsem co s ním. Opravdu vám děkuju 💞💋 Pro mě to hodně znamená ☺😊

Já se těším a zároveň mám strach ze soboty, protože máme soutěž! 😍
Ahh, tak moc mi to chybělo. Ti lidi a prostě to vše okolo toho. Jsem nervózní, protože budu běžet i v jiném týmu, tak mám strach že jim to pokazím 😅 Takže bych chtěla říct, že další kapitola bude až příští týden 💞 Snad nevadí 💖