In Black (Zayn Malik Cz)

30.

Je pryč. Loučení se neobešlo bez slz, které tekly i po tom, co už bylo auto dávno pryč. Jakoby odešel s kusem mě, ta nejistota jestli jsem ho neviděla naposledy, mě sžírala.Jeho odchod jsem jaksi nezvládla, jako největší hysterka jsem se rozbrečela a nechtěla ho pustit. Prosila jsem, vydírala, ale nešlo to, musel odjet.

Pocit samoty se vrátil a s ním přišly i mé divoké myšlenky, obrazy se stávaly více a více zmatenější a beze smyslu. Začaly se hromadit a já nevěděla, co s nimi. Jednou večer z nudy jsem všechny nafotila a dala na internet. Na druhý den ráno jsem měla už 3 prodané. Největší šok pro mě byl, když u mně zazvonil chlap, co si ode mě koupil 2 obrazy a navrhoval mi práci. Ještě jsem ani nedostudovala a už jsem měla nabídku. Neměl problém s tím, že ještě chodím do školy, říkal že pro někoho jako já bude místo držet. Přišlo mi, že se mnou i flirtoval. Ovšem jeho nabídku jsem nemohla odmítnout, a tak jsem začala o víkendech a každé úterý a čtvrtek jezdit do centra Londýna do ateliéru jménem Weefiger Band. Neskutečně mě to bavilo a našla jsem si i přátele. Školu jsem už přestala řešit, už jsem musela jen dostudovat, abych se naplno mohla věnovat mé práci. Mé plány, že budu chodit na vysokou jsou pasé. Začala jsem se více začleňovat a komunikovat s lidmi a pocit samoty najednou byl pryč, avšak jen s lidmi v Londýně. V mém rodném městečku jsem se krom Petera s nikým nebavila. Ale lidem jsem se neotvírala, nevěděli o mně nic, za což jsem byla ráda. Mí přátelé z ateliéru, nevědí, že chodím s vojákem, že nemám mámu, protože se nedokážu otevřít.

Se Zaynem jsem mluvila asi 5 minut denně, někdy jsem s ním třeba mluvila asi jen 2 krát do týdne. Nemohl se mnou mluvit o tom, co tam dělá, je to prý nějaká tajná akce. Poslali tam i Liama, takže je rád, že má po boku přítele, ale byl by radši kdyby tam nebyl, protože nechce, aby ho třeba viděl umírat.

Vždycky jsem propadala panice, když se třeba 3 dny neozval. Zachvátila mě obava, že se mu něco stalo.

,, Ahoj, Wille. Promiň, ale dnes nemůžu dorazit není mi vůbec dobře" poprosila jsem mého šéfa jednoho rána.

,, V pohodě, odpočívej. Přijdeš zítra? Nebo víš co? Kašli na to. Udělej si odpočinkovej víkend. Nic se neděje. " Už jsem říkala, že mám skvělého šéfa?

,, Děkuju moc"

,, To je samozřejmost. Měj se, ahoj"

Moje nemoc jaksi trvala dýl. Myslela jsem si, že je to z toho masa, co jsem našla v mrazáku a následně si ho uvařila na oběd. Ovšem zvracela jsem i týden po tom. To jsem nenechala být a začala to řešit.

,, Kurva" vypustila jsem, když jsem odcházela z ordinace s těhotenským průkazem v ruce a nemohla uvěřit svým očím. Vůbec jsem si nevšimla, že mi meškají přes 2 měsíce měsíčky. ,,Sakra!" Sjela jsem na nejbližší židli a seděla tam jako hromádka neštěstí. Tohle nemůže být pravda. Musím to říct Zaynovi, nějak to pochopí, ale nebude to jednoduché.

Bylo hodně příležitostí, ale neměla jsem odvahu. Měsíc míjel měsíc a já se začala zakulaťovat. Na moje otázky, kdy se konečně vrátí, byla vždy odpověď, nevím.

•••

Učitelé, Peter a spolužáci se začali zajímat o to jak vypadám. Svedla jsem to na problémy se štítnou žláuzou a přestali to řešit. Už i přátelé z ateliéru se začali zajímat o to jak vypadám. Nezbylo mi nic jiného, než jim nakonec říct že jsem těhotná. Gratulovali a zajímali se o to, kdo je otec, ovšem já jim to neřekla, pochopili to.

Mé těhotenství se přehouplo v 6 měsíc a já pořád neměla odvahu mu to říct.

,, Ahoj Zee"