In Black (Zayn Malik Cz)

33.

Probudím se do bílé místnosti a hlava mi třeští jako ještě nikdy. Ostré světlo, které září ze zářivky mě donutí zavřít oči. Kde to sakra jsem?

„ Dobrý den slečno. Tak už jste konečně vzhůru " pozdraví mě nějaký muž. Myslím, že to bude asi nějaký doktor.

„ Eh, dobrý "

,, Jak se cítíte? "

,, Všechno mě bolí a hlavu mám jako střep." na důkaz toho se chytím za hlavu. Au.

„ To se dalo předpokládat. Vaše dítě vám přivezeme za chvíli."

„ Počkat. Jaké dítě?! " vyděšeně se na něho podívám a v té chvíli by se ve mně krve nedořezali.

„ Vaše dítě"
O čem to kruci mluví?!

„ Co to povídáte? Já žádné dítě nemám! " Nechápavě, vyděšeně a překvapeně se na něho dívám.

„ Cože? Sakra. Myslel jsem si to, dalo se to předpokládat. Slečno, kontrolní otázka, kolik je vám let? "

„ 16 přeci " Nechápavě se na něho podívám. On se začne dívat do papíru. Jeho tvář pobledne.

„ Slečno Luno, 16 vám určitě není. Obávám se že jste stratila paměť. Co posledního si pamatujete? "

„ Cože? Emm já, den na hřbitově, myslím. Nejsem si jistá "

„ Vaši příbuzní?" Další otázka. Chci být doma.

„ Máma mi umřela před, před ani né rokem. A pak mám tátu, ale s ním si moc nerozumím. No a možná tetu, ale nejsem si jistá. " Zamyšleně hledím do stropu a pátrám v paměti jestli mám nějakého příbuzného. Jenže jako bych tam neměla nic, úplně prázdno.

,, Máte kontakt na vašeho otce? Nemůžete být teď sama." s nejistotou mu nadiktuju číslo, které myslím otec má. „ A otec dítěte? Víte? "

„  Já žádné dítě nemám. A ani s nikým nechodím. Spletl jste se." Stojím si za svým.

„Slečno, stratila jste paměť. Předpokládal jsem to, protože jste se silně udeřila do hlavy v oblasti ukládání paměti. Před 2 dny vás k nám dovezli. Měla jste autonehodu. Sedla jste si do taxíka psychicky narušenému muži. Jel schválně rychle a nehleděl na předpisy. Naboural do vás kamion. Museli jsme vás hned operovat, takže jsme císařským řezem uvedli na svět vaše děti. Čekala jste dvojčata, holčičku a kluka. Kluk přišel na svět bez problémů, je zdravý a v pořádku. Ale u holčičky nastali komplikace. Holčička se narodila se slabými plícemi a následně kvůli vodě v plicím se udusila. Je mi to líto. Nešlo ji zachránit. " Začala jsem přerývaně dýchat. Udělalo se mi špatně a nevěděla jestli brečet nebo utéct pryč. Nechtěla jsem tomu uvěřit. Byla jsem šokovaná. Nevěděla jsem co si mám myslet. Nakonec jsem se rozbrečela. Připadala jsem si ztraceně a bezmocně.

„ A kdo je otec? " zeptám se se slzami v očích.

„ To bohužel nevíme, nikdo tady nepřišel " Takže, moje dítě nemá otce? Skončila jsem jako samostatná matka, která stratila paměť a myslí si, že jí je 16? O tom jsem snila? Ne nesnila. ,,Chcete vidět chlapečka? "

„ Já nevím. Necítím se na to já-" zašeptám a pořád mi sklouzávají slzy po tvářích. Co to děje?

„ Nebojte se. Sestra ho hned přiveze. Vás přijdu navštívit později. Uděláme ještě nějaké testy" řekl doktor.

,, Vrátí se mi paměť? " stálo mě úsilí to ze sebe vypustit.

,, To nevím. Ve většině případů se paměť vrátí po pár dnech. Pak jsou tu ti, kterým po pár měsících, a pak výjimky, kterým se nikdy nevrátí." tohle mě vyděsilo. Co když budu výjimka? Doktor se rozloučil, a pak odešel.

Pořád jsem v šoku a nechce se mi tomu věřit. Brečím a prázdnota v mé hrudi mě sžírá, vždyť mi umřelo miminko. Otevřou se dveře a dovnitř vstoupí sestra a tlačí před sebou postýlku, ve které leží dítě. Moje dítě. Když postýlka zastaví u mé postele, znervózním. Sestřička mi vysvětluje, jak ho mám držet, ale já jsem jako ze dřeva. Nejsem na to připravená, nešikovně ho držím a bojím se. Ovšem jakmile spatřím jeho tvářičku, okamžitě se do něho zamiluji. Je nádherný. Má havraní vlasy a očka k sobě pevně tiskne. Začne se vrtět, a pak otevře své oči, které mají hnědou barvu. Jeho malinké ručky drží v pěst a natahuje je ke mně. Je prostě úchvatný.

„ Je nádherný že? Musím říct, že děti s hnědýma očima se moc nerodí, většinou se narodí s modrýma a pak se jim mění, no myslím že on je výjimka. A má je teda pořádně hnědé, skoro až černé bych řekla." začne na mě mluvit sestra.

Nevím, co bych ji na to řekla. Radši mlčím a furt sleduji jeho tvářičku. Chtěla bych vědět kdo je jeho otec.

„ Mimochodem, holčičky je mi líto" Spustí se mi slzy a dopadnou na tvář chlapečka. Má přivřené oči, které potom pevně stiskne k sobě a začne brečet.

„ Asi má hlad. Víte jak ho nakojit? " zakroutím hlavou, že ne a tak mi sestra ukáže jak správně kojit. Je to zvláštní pocit.

„ Jak se vůbec jmenuje? " s úsměvem se zeptá sestra. A pořád se dívá na jeho tvář.

„ Já ani nevím. Nevím jestli jsem měla připravené nějaké jméno. Já vůbec nic nevím." zase se mi začnou lesknout oči a sestřička ke mně přijde a pohladí mě po zádech. Mám v hlavě úplně prázdno.

,, To bude dobrý. Vymyslíme nějaké spolu, co říkáte?" Je tolik pozitivní a milá, ale já prostě cítím velkou bolest a smutek na to, abych mohla vymýšlet nějaké jméno.

,, Já.. Jsem unavená. T-třeba zítra." plaše se pousměju. Chápavě pokývá hlavou a usměje se od ucha k uchu a se slovy, že něco vymyslíme odchází.

Zůstala jsem sama, s malým človíčkem, který ve mně rostl 9 měsíců. Když se dívám na jeho tvářičku, snažím se vzpomenout na tvář otce, ale nic. Totální prázdno. Přijdu si jako ve špatném filmu. Víc k sobě přitisknu malého a kvůli němu se pousměju.

„ Miluju tě na měsíc a zpátky" ta věta vyvolá několik bolestivých vzpomínek, které mě dnešní noc budou provázet. Dám mu pusu na hlavičku a ještě nějakou dobu ho mám v náručí a kolébám ho.

Ehmm čekali jste to? Co na na to říkáte? Bylo těžké abych se smířila, že prostě holčička umře. Ale rozmýšlela jsem kdo má přežít, buď kluk a nebo holka. Nakonec jsem zvolila kluka. Věřte, bylo to těžké rozhodování. Byli by jste radši kdyby přežila holčička nebo jste rádi za chlapečka?