Teen Wolf-Nightmare

Popelavé myšlenky

Měl bych cítit její tep mezi prsty ale cítím jen prázdnotu. Pod tlakem mých dlaní ji dochází dech. Svírám její krk naplněn nenávistí a sleduju jak s úsměvem lapá po dechu. Její černé oči mě propalují a beze slova se mi vysmívají. Shnij v pekle ty mrcho pomyslím si. Vzduch je již plný kouře a jiskřičky mi propalují zrak. Vztek v rukou povoluje. Padá na zem s mohutným kašlem. Klesám na kolena a snažím se bolestí skřivenýma očima v kouři najít východisko.
"Scotte? Nemůžu dýchat. Scotty kde jsi?!"
Její hlas mi svírá hrdlo a bodá v hlavě.  Tak jemný, jako když mi v jejích peřinách do ucha šeptala Miluji tě.
"Sy-sydney?" vykašlávám.
"Scotte!"
Po zemi se dostávám až k ní. "Syd?" Kašel jí cloumá a zavěšuje si mi na krk. Její dlaně jsou mrtvě ledové. "Stále naivní..." sykne mi do ucha. Najednou mi hrudí projede ostrá bolest. Ledové ostří cítím až v zádech.
"Měl by ses poučit. Sydney už se nevrátí!" Cítím jak všechno povoluje. Snáším se na zem a vidím jen tmu. Hustou a horkou.
"Ráda jsem tě poznala, ale překážíš mi."

Z pohledu Stilese:
"Isaacu, zavolej hasiče. Dokud ještě není pozdě!" křičím přes chodbu. Všude je tma. Jediné co mě vede je horká záře vycházející ze dveří do tělocvičny.
"Počkej Stilesi!" chytá mě Malia za paži a táhne zpátky. "Počkej na ostatní. Šli najít hasičáky."
"Musí tam být Scott. Uhoří tam."
"Nevíš jestli tam je. Možná to tu Eliza zapálila, utekla a on už ji honí po Beaconu."
"Nemůžeme riskovat..."
"Ale v tom kouři se udusíš Stilesi!"
"Hej!" křičí Lýdie. "Něco jsem našla!"
Dobíhá za náma a až metr přede námi rozeznávám předmět, co svírá mezi prsty.
"Malio, čí je to krev?" říká a podává ji lesklý stříbrný nůž celý od krve.
"To- to je Scott. Kde jsi to našla?"
"Na zemi. Odhozený. Nemůžeš Scotta najít po čuchu?! Nebo tak něco..."
"Jediné co cítím je kouř. Měli by jsme jít. Je to čím dal tím blíž. Uhoříme."
"Nemůžeme ho tu nechat...blázníš?" opírám se do ní.
"Co když už je dávno po něm?!" křičí Malia "Já nechci umřít Stilesi!"
"Musíme aspoň zkusit ho najít." promlouvá Lydie a opírá se o dveře do tělocvičny. Jakmile je otevírá mohutný oblak černého kouře nás oslepuje a naplňuje plíce.
"Scotte!" křičím "Scotty!"
Nemohu od sebe odlepit oční víčka. Moje oči! Bože! Je to jakoby je někdo přejížděl smirkovým papírem.
"Jsi tady?!" volá Malia.
"STI..." ozývá se ze tmy.
"Scotte?! Kde jsi?" vykašlávám z posledního dechu. Ani ne ten nevýslovný žár mě nespaluje tak jako strach co mi proudí v žilách.
"Něco vidím!" křičí Lýdie.
Motá se mi hlava. Ztěžka lapám po dechu a podlamují se mi kolena. Cítím jak všudypřítomný oheň nám pomalu ale jistě odřezává zpáteční cestu.
"He-ej...je tady!" volá Malia. Asi. Nevím. Tohle byl blbej nápad. Jsem jen člověk a člověk potřebuje vzduch. Kouř mi svírá plíce a já se jen snažím otevřít oči a najít cestu za ostatními. Najednou mě něčí ruce pevně chytají za paže a táhnou mě zpět. Cítím tu bezmoc. Ten člověk, co mě drží, má můj život doslova ve svých rukou.
Kolem mě se míhají světla a zvuky. Křik a volání o pomoc.
"Scotte prosím podívej se na mě!" poslední ženská slova co mě zavírají do tiché temnoty.

"Stilesi? Probuď se. Už je snídaně..." promlouvá vlídný hlas. Tak známý jako můj vlastní.
"Nechce se mi ještě vstávat Sydney.."
"Ale měl bys"
Odlepuji od sebe oční víčka a chvíli je svět přede mnou jen rozmazaná skvrna. Až teď si uvědomuji tíhu kovu na mém zápěstí. Táhne mě zpět k zemi.
Když se svět kolem mě pomalu vybarvuje spatřím ty známé oči.
"Dobré ránko. Spal jsi dlouho. Už jsem vážně myslela, že je po tobě." směje se.
Zdi jsou tmavé, podlaha ledová a zápěstí mi svírá řetěz přidělaný k zemi.
"Co na mě tak koukáš?" naklání hlavu na stranu jako malé štěně a ušklíbá se.
"Musím sám sebe přesvědčovat, že nejsi Sydney. Ale jsi dobrá herečka, to se musí nechat..." vydechuji slabě.
"Co mě prozradilo? V polospánku jsi mi ještě věřil."
"Sydney neříká: dobré ránko. Ona spíš říká: vstávej ty pako." odpovídá a zvedám se do sedu.
"Ach, chybička se vloudila."
"Co tady dělám? To je jako nějaká kopka?!" odsekávám a potahuji za řetěz.
"Vypadáš rozumně narozdíl od tvejch kámošů, takže k tobě budu upřímná. Ber to jako čest."
"Jak jinak..."
"Jednoduše. Jsi návnada."
"To už jsem jednou byl. Fakt to za nic nestojí!"
"Mi povídej....musela jsem včera dělat návnadu v hořící škole abych vás chytla do pasti. Jako celkem by mě zajímalo, jestli se z toho vyhrabali. No, zpět k věci. Musíš pochopit, že tohle zmrtvýchvstání je vážně vyčerpávající a sežralo to spoustu sil. Potřebuju...něčí, přesněji řečeno Lýdiinu sílu. A až si pro tebe přijde, tak si ji prostě vezmu."