Teen Wolf-Nightmare

Srdce temnoty

Z posledních pár hodin si téměř nic nepamatuji. Vše jakoby pohltila mlha. Jediné co mi stále utkvívá v paměti je moment kdy jsem spatřila jeho oči. Bylo to jako bych skrz ně viděla do samotného srdce temnoty. Do teď mi z toho běhá mráz po zádech.
A tak teď bezmocná a celá rozechvělá sedím před nemocničním pokejem kam po asi 20 testech a prohlídkách poslali Stilese spát. Doktoři říkají, že prodělal menší infarkt a proto se mu na chvíli zastavilo srdce, ale já moc dobře vím kde je "zakopaný pes" - Nevím proč to říkám, tohle vždcky říkával táta když vyřešil případ....

Všichni ví co je Stilesovi, jen to nikdo nechce říct nahlas. Stalo se mu to stejné co Scottovi. Bůh ví kdo je další na řadě. Může to být kdokoli.

Pomalu zavíram oči a vnímám zvuky kolem sebe. Slyším jak na konci chodby doktoři oživují paní se zástavou. Vyvolává to ve mě smíšené pocity. Je to děsivé a při tom hrozně smutné. Nakonec se rozhoduji vypudit z hlavy všechen ten křik dětí které oplakávájí svou mrtvou matku.
Na druhém konci chodby mezitím otec pláče štěstím nad svým nově narozeným dítětem. Je šílené co vše se děje v téhle budově. Jak blízko je smrt i nový život. Nevím jestli je to tím nebo mým téměř mrtvým bratrem hned vedle v pokoji, ale najednou mi oči zalévají slzy a já se dávám do pláče. Padám hlavou do dlaní a utápím se ve svých vlastních slzách. Hlasitě polykám a snažím se vytěsnit všechny smutné myšlenky, když mě najednou sevřou v náruči dvě teplé a silné paže. "Tiše, neplač..." šeptá táta a přitahuje si mě ještě blíž.
Na rtech mi uplívá slaná chuť slz které mi v proudech stékají po tváři. Připadám si jako malé uřvané dítě. Nikdo mě nikdy neučil jak se mám vypořádat se smutkem a tak se mou jedinou obranou stal pláč.
"Sydney, mám takový dojem že mi neříkáte všechno a to se mi moc nezamlouvá. Mám právo na to vědět všechno..." láme nekonečné ticho a pomalu se oddaluje. Necítím se na to abych opustila jeho bezpečnou náruč a tak svou tvář znovu zanořuji do jeho košile.  "Prosím tati, teď není zrovna nejlepší chvíle na vysvětlování. Sama toho nevím o moc víc než ty." odpovídám téměř neslyšně.
Zničehonic se dveře Stilesova pokoje otvírají. Stojí v nich Mellisa s jejím obvyklým ustaraným ale přesto vřelým úsměvem.
"Je vzhůru." říká slabě a ustupuje ze dveří. Prudce vstávám a vrhám se bezprostředně do dveří div málem neporážím Mellisu. Těsně před Stilesovým lůžkem mě však zastavuje strach. Pomalými kroky se sunu až úplně k němu. Je pořád stejně bledý. Doslova splývá s prostěradlem. Celý se chvěje a zírá upřeně před sebe.
"Stilesi? Jak ti je?" Mé slova visí ve vzduchu bez odezvy. Snáším se na kolena vedle postele a beru jeho studenou dlaň mezi ty své. Zavírám oči a tisknu jeho ruku ještě pevněji. Přebírám jeho bolest a cítím, že se pomalu přestává chvět. Když otevírám oči nacházím ty jeho. Konečně jsem upoutala jeho pozornost. Stilesovy oči se podivně lesknou. Jakobych se dívala na hladinu vody temné studny. Cítím že skrze ni vidím až do hloubi jeho utrápené duše.
"Už přichází. Nikdo nepřežije" šeptá tence. Znovu mým tělem prochází vlna úzkosti. Stiles pevně svírá mou ruku až mi z ní do paže vystřeluje bolest a znovu opakuje tentokrát však se vztekem v hlase. "Nikdo, nikdo nepřežije!"
Vytrhávám se prudce z jeho sevření a mnu si bolavou dlaň.
"O kom to mluvíš? Kdo přichází?!"
Znovu se začíná chvět. Tentokrát však ne bolestí ale strachem. Nebo úzkostí či vztekem...vůbec nevím co sama cítím natož on. Jakoby mi jeho slova  zaslepily mysl.
"Byla to ta dívka v zrcadle že?!" promlouvám znovu.
Tiskne pevně víčka k sobě a mohutně s kývnutím v souhlas vydechuje. "Eliza"
"Cože?!" třesu mu ramenem.
"To všechno ona, Eliza.
Eliza Beacon."

Z pohledu Scotta:
Pořád mi v hlavě utkvívají její slova. Nemůžu je dostat z hlavy. Vídávám ji dokonce i ve snech. Pronásleduje mě na každém kroku. Pořás ji mám před očima. Eliza Beacon.
Její jméno mi ale nepřestává být povědomé. Natahuji se pro notebook a zadavám do vyhledávače její jméno. Vyskakuje mi celá škála odkazů na různé články ze starých novin. Články o zakladateli Beacon Hills a jeho rodině. Tajuplná rodina Beaconových která od píky vybudovala naše město tak jak ho dnes známe. Najednou mě však zaráží poslední snímek novin. Jsou z 3. června 1795.
Vražda pěti obecních léčitelů. Vrah nenalezen.
V lese byla nalezena zohavená těla pěti místních léčitelů. Těla by hluboce pořezána a zbavena srdce. Vrah před policií stále úspěšně prchá.

Zmizení Elizy Beacon. Odměna 10 000$ za nalezení.
Dne 2. června zmizela dcera starosty. Za nalezení starosta nabízí tučnou odměnu. Naposledy byla spatřena s Edvardem Deatnem v šest hodin večer před radnicí.
-------
Pod článkem je dopsaný komentář z roku 2009.
Uživatel Msft34: Eliza nebyla nikdy nalezena stejně jako vrah pěti nevinných doktorů.

Nad přiloženou fotkou se mi zatajuje dech. Na fotce je celá Beaconovic rodina i s jejich osobním léčitelem. Edvardem Deatnem který jakoby z oka vypadl mýmu šéfovi.

Omlouvám se že jsem tak dlouhou dobu nevydala novou kapitolu ale jsem teď velmi vytížená a nemám čas na psaní
-halicka