Teen Wolf-Nightmare

Naděje umírá poslední

Srdce mi buší jako o závod a já už nestíhám své vlastní nohy. Poryvy větru a deště mi buší do zrudlých tváří, ale stále nezastavuji. Hlavou mi svitne jiskřička naděje když konečně zahlédnu v dálce veterinární kliniku. Z posledních sil dobíhám ke dveřím a ztěžka se o ně opírám. Jakmile mě Deaton zahlédne pouští mě dovnitř. "Co tady proboha děláš? Musíš být promrzlá..."
"Potřebuju vaši pomoc. Je to tak trochu otázka života a smrti." odpovídám slabě a natahuji před sebe bělavé prsty. "Říkal jsem že vám nemůžu pomoci" rychle odsekává a odvrací ode mě zrak.
"Prosím jste poslední kdo nám může pomoct proti Elize!"
"Co jsi to řekla?!"
"Eliza, Eliza Beacon. Vy víte kdo to je? Znal jste ji?"
Chvíli jen hledí před sebe a pak pomalu sklouzává pohledem po bílé zdi až ke mně. V jeho očích je zmatek.
"Jak bych mohl. Jsou to už snad staletí. Ale kdysi dávno ji znal můj předek. Byl jeden z druidů kdo ji dal její moc a zároveň si ho udržovala jejich rodina dost blízko, byl to nejlepší léčitel v celém kraji." chvíli se nechává odmlčet když pak ještě tišeji promlouvá "Eliza ho zabila. Poté co na ni uvrhl tu kletbu..."
"Jakou kletbu?!"
"Když se Eliza vydala hledat pomstu věděli, že ji již za pár dní nikdo nebude mít šanci zastavit. Brzy měl nastat tak dlouho očekávaný Superměsíc, kdyby ji nechali žít nabyla by neuvěřitelné síly a zničila celé město. To nemohli dopustit. A proto neměli jinou možnost než ji nadobro zlikvidovat. Nebo ji alespoň uvěznit mimo svět lidí. Proto už staletí duše Elizy bloudí po lesích Beacon Hills a hledá Nemeton. Nemeton který ji dal tak obrovskou sílu a může ji znovu přivést k životu. Nemeton ale může najít jen pravá nadpřirozená bytost ve světě živých. Někdo její duši musel propustit z Temného lesa a teď Eliza hledá svého hostitele, který ji dá moc vrátit se zpět do našeho světa...." jeho slova visí prázdně ve vzduchu.
"Řekni mi, prosím, že si děláš legraci?!"
"Kéžby..."
"A to je jako teď ve mně?! A co mám jako podle vás dělat? .... Mám říct něco jako...Hej Elizo nechci ti do toho kecat, ale já asi nebudu zrovna nejlepší místečko k uhnízdění?!!"
"Musíš ji přemoct. Ne však vlčí silou, ale tvou vlastní. Je to souboj srdcí ne rukou..." odvětí zamyšleně. Otáčí se zády ke mně a ztěžka se opírá o kovový stůl, má však něco v ruce. Něco, co nemám vidět. Vypadá tak bezradně a přitom jakoby vše měl pod kontrolou.
"Proč mám asi takový dojem, že Eliza žádné srdce nemá..." poznamenám kousavě "Já nejsem ten pravý typ na....AU!" zasténám. Ten pocit nelze snad ani popsat. Je to jakoby mě něco praštilo zevnitř.
"Zab ho"
"Cože?!" vykřikuji "Co jste to řekl?"
"Já nic neřekl Sydney..." pomalu se otáčí a udiveně na mě hledí.
"Zab ho"
"To ona!" vykřikuji a chytám se za hlavu. Jakmile zvedám ruce do vzduchu, všímám si, jak mrtvě zbělaly.
"Notak. Zab ho! Uleví se ti. Věř mi"
Vrhám se zde dveří zpátky do ukrutné bouře.
"Věříš mi Sydney?"
"Mlč!"
"Já nelžu Sydney. Stejně jako nelžu, že Scott je právě teď s Monikou..."
"Mlč! Řekla jsem zmlkni!" vykřikuji bez přemýšlení vztelke do vzduchu. Musím vypadat jako blázen....
"Pořád mi nevěříš?! Já jsem koneckonců na tvojí straně. Jsme přeco jedno tělo jedna duše. Běž se podívat do nemocnice, uvidíš sama, jak pěkně ho utěšuje."
Její slova mi utkvívají v paměti, ikdyž vůbec nebyla vyřčena. Cosi hluboko uvnitř mi rozpohybovává nohy a já znovu cítím déšť s větrem opírající se do mých tváří.
....
Pokládám dlaně na ledové dveře celé ze skla. ;Beacon Hills Hospital; visí přímo nade mnou. Z budovy dýchá klid, ikdyž je většinou tak hlučná a skrz na skrz prosáklá krví. Přicházím přes vestibul až k pokoji mého bratra, který je hned druhý zleva. Všichni na mě ulpívají pohledem. Jakobych měla na čele vytetované co se chystám udělat. Ne že bych měla v plánu ji stáhnout z kůže, může si za to sama. Chci vejít dovnitř, když v tu je uslyším. Myslela jsem, že budou u něho, ale jejich hlasy se ozývají z vedlejšího pokoje. Tiché, ale přesto až nechutně čitelné. Kéž bych to neslyšela. Neměla jsem tu chodit. Neměla jsem ji poslechnout.
"Nezůstala mi čokoláda na rtech Scotty?"
"Trochu."
"Chceš ochutnat?"