Teen Wolf-Nightmare

Láska má k nenávisti hrozně blízko

Do promrzlých tváří mi naráží ještě studenější noční vítr. Neprší, ale i přes to mám mokré tváře. Od slz. Ostrá kůra stromu za mnou mi ještě stále připomíná, že jsem naživu. Nevím jestli je to v tomhle případě zrovna výhra.
Lesem se nese klid s občasným zahoukáním sovy a mě se zmocňuje úzkost. Nikdo tu není. Jsem sama a to nejen tady, ale i v celém tomhle šíleném světě. Už nemám ani Scotta, toho jehož horké rty mi byly každý den oporou. Zavinila jsem si to sama "Tak si běž" zakřičela jsem na něj vztekle "Nepotřebuju tě." nechtěla jsem aby opravdu odešel, ale musela jsem ta slova ze sebe dostat. Nečekala jsem, že mě poslechne. Vždy má slova bral na lehkou váhu, ale tentokrát si je vzal až moc k srdci. Prostě se otočil a vykráčel z mých dveří. Od té doby jsme spolu nemluvili. Pokaždé když ho vidím ve škole a on bez hlásky projde kolem mě, je to jakoby mi pořád znova a znova zabodával nůž do srdce. To on je ale tady tentokrát ten špatný. On to vytáhl. Po takové době mi to vrazil přímo do obličeje. On se prostě nedokáže přenést přes to, že někdo si za ta léta musel ušpinit ruce aby ochránil své přátele. Co ale vlastně čekám?! Vždyť pan Mccall je pravá alfa, on prostě za sebe špinavou práci nechá udělat jiné. Začalo to tak, že jsme mluvili o minulosti. O tom čím jsme si prošli a co nás nejspíš ještě čeká. Pak to začalo směřovat k vášnivé debatě o nových spolužácích. Přesněji o Monice. Prostě jsme se začali hádat a on se oháněl mýma rudýma očima. Bylo to od něj vážně hnusný.
Nic to ale nemění na tom, že mi na něm záleží. Vždycky to tak bylo a vždycky bude. Z týhle pozice se nedá říct jestli se to někdy správí a vrátí do starých kolejí. Je to čistě jenom na něm. Já jsem taková jaká jsem, pořád stejná jako když se do mě zamiloval na poprvé.
Málem vylétám z kůže když mi na rameni najednou spočne něčí ruka. "Pojď domů." Stilesův hlas je milý a jemný, tak jak už dlouho ne. Snáší se vedle mě na kolena a jeho oči prosebně hledají pozornost těch mých. "Bolí to tak moc?" Zvedám zrak k jeho pomačkané tváři a slabě přikyvuji. "Moc dobře víš jak hrozně moc to bolí." Mé slova chvíli zůstávají bez odezvy viset ve vzduchu. Zalévá mě vlna ztesku a zloby. Padám do jeho klína a snažím se v jeho náruči schovat před vší tou bolestí která na mě ze všech stran křičí. "Je to idiot, ale vrátí se s prosíkem. Dojde mu o jakou úžasnou bytost to přišel." říká Stiles s vřelým úsměvem na tváři. Jeho slova mě okamžitě nutí k smíchu. "Je to tvůj nejlepší kámoš..."
"To sice jo. To ale neznamená, že není idiot. Já jsem taky pěknej debil, ale naučil jsem se s tím žít. Můžeš mi ale vysvětlit co to do něj vjelo?! Takového jsem ho ještě v životě neviděl." Stiles si mě ukládá ještě pohodlněji do klína a marně se snaží odlepit všechny vlasy z mé uslzené tváře. "Já prostě nevím, taky ho takového neznám. Změnil se poté co přijela ta 'Monica'. Nevím co mu řekla, že takhle na všechny okolo sebe změnil názor...." chci pokračovat dál ale Stilesova prudká slova mě přerušují "Sbalila ho!" Je to jako další nůž do srdce. Ostrý, bolestivý, smrtící. "Tomu nevěřím, vždyť ani není hezká... vypadá jako Harry Potter v pubertě křížený s Bellou ze stmívání. No nemám pravdu?!" Brácha jen tupě přikyvuje a snaží se mě vyšťouchnout z mé strategicky výhodné pozice v jeho klíně, protože kdyby mě nějak naštval tak stačí jeden pohyb paží a do smrti svých slov bude litovat. "Jo, jo máš pravdu. Je škaredá jak noc, ale můžeš se prosím zvednout?! Moje dokonalá přítelkyně Chloe mi dala k svátku červený boxerky který jsem povinen nosit, jenže mě pořád strašně škrtí na pytlíku a tvoje hlava v mém klíně tomu taky moc nepomáhá." jeho slova mě opět nutí k mohutnému smíchu, stejně jako vždycky. Jsem ráda, že je to můj brácha. I přes všechny hádky je pořád mým nejlepším kamarádem. Jak se říká: Přítel je ten který zůstává i poté co všichni ostatní odešli...
Zvedám se do sedu vedle něj a on mi s ustaraným výrazem schovává pramínek vlasů za ucho. Když nad tím tak přemýšlím, nechápu proč mají všichni potřebu zastrkávat mi přední prameny za uši. To je to snad nějak znervózňuje?! "Stilesi, proč mi stále strkáš vlasy za uši?" ptám se rozpačitě. "Protože když jsou schované, vyniknou více tvoje lícní kosti a jsi krásnější. Navíc ty slzy ti hrozně sluší. Normálně to ode mě neuslyšíš a už to taky nikdy opakovat nebudu, ale jsi vážně hezká holka a myslím, že o tvou přízeň by se měli kluci rvát." Na tváři mi okamžitě vyskakuje široký ruměnec. Jsem doslova červená jako rajče. Nemám slov, nenapadá mě co bych na to mohla říct. "A teď už ale nebreč. Ber to takhle jsme živí a zdraví, většina z nás je i šťastná. Kupodivu jsme zatím relativně v bezpečí. Užívej dokud můžeš. Neboj, brzo se určitě zase objeví nějakej vyšinutej magor s touhou po masovém vyvražďování teenagerů..."

Dneska trochu kratší ;33 doufám že nevadí. Potřebovala jsem to uvést v trochu "deep" náladě takže doufám že první kapitola na vás zapůsobila tak jak má ;*