Teen Wolf-Nightmare

Nedotknutelná

"To přeháníš..." šeptá Scott "nemám zájem..." Najednou umlká.
Ztěžka se opírám o dveře a spolu s jedním nádechem je otevírám.
Stojí tam nehnutě. Moničiny prsty svírají Scottův límeček a přitahují si jej blíže. Scott od ní odvrací tvář a z úst se mu dere mé jméno. Jeho oči na vteřinu pohltila rudá. Zatajuje se mi dech. Tuhne mi hruď. Necítím nic. Jen dezinfekci ve vzduchu. Jakobych byla svázaná. Polapená v pasti a přesto naprosto nedotknutelná. Vzduch kolem mě naplňuje kouř. Štiplavý a nepoddajný kouř mi naplňuje hlavu a zastiňuje mysl. Nevím jestli se to doopravdy děje. Je to jako sen. Jako bublina která může každou chvílí prasknout. Najednou vše plní tma. Ta o které se vám zdává že je právě ta konečná....
Z pohledu Scotta:
Její tak vřelé oči chladnou. Vzduch naplňuje strach. Nevím čí, ale nic tak silného jsem ještě necítil. Najednou její tělo rychle padá k zemi. "Sydney?! Proboha, jsi v pořádku?!" vykřikuji zděšeně. Asi víc než jsem měl v plánu. Klesám na kolena a tisknu ji na svá stehna. Je úplně zmrzlá. Na jejích rtech ulpívá běloba, která vystoupala po jejím krku až k tvářím. "Sydney? Slyšíš mě, vzbuď se!" vydechuji.
"Scotte co je s ní?!" ptá se zděšeně Monika. "Běž pro mou mámu! Dělej!"
"Syd? Prosím otevři oči.." šeptám. Zatajuje se mi dech, neslyším její srdce. Místnost naplňuje ticho. Nemůžu tomu uvěřit. Zavírám oči a tisknu pevně rty k sobě. Nechci řvát. Ona by nechtěla abych řval. Otevírám oči a srdce mi málem poskočí. Bílá barva vybledává a její kůže znovu získává lidskou barvu. "Sydney?!" Její víčka se zachvějí a já hlasitě lapám po dechu. Její srdce ale nebije. Zmocňuje se mě panika. Oči se jí rázem otevřou. Úlekem sebou trhám a pouštím ji. Nechápu to. Najednou se zvedá a hledí na mě zmateně naprosto černýma očima. "Sydney?"
Stále na mě hledí. "Tady Sydney nenajdeš." odpovídá s širokým úsměvem. "Cože?!"
"Nerozumněl jsi snad?! Řekla jsem, že Sydney tady není!" vstává a zostra odpovídá. "Pozdravuj ji ode mě v pekle!" Natahuje pěst a s jejím úderem ztácím vědomí...

"Scotte! Scotte!" ozývá se slabě. Pomalu otvírám oči a první co zahlédnu je Moničin vyděšený výraz. Třeští mi hlava. Jakoby mi někdo kladivem bušil do hlavy. Nedokážu přemýšlet. Nechápu co se stalo...
"Moniko... Kde je?!"
"Já nevím. Přišla jsem tady a ty jsi tady ležel sám s krví na tváři!"
"Musíme ji najít! Ona...ona není ona!"
"Co to žvaníš Scotte?"
"To není člověk a už vůbec ne Sydney! Je to Eliza. Nevím jak je to možné ale je to tak...ani ji netluče jí srdce. Není naživu..."
"Ale co je se Sydney?!Myslíš si že je tím pádem mrtvá?"
"Já nevím a bojím se..."
Podává mi ruku a zvedá mě ze země. Hlava se mi ještě stále trochu točí. Vycházíme ven ze dveří a někdo mě najednou poráží k zemi. Kolem panuje chaos. Lidé křičí a probíhají bezhlavě chodbami. "Vidíš to?" Moničin hlas se chvěje, zpříma ukazuje na zeď před námi. Pod ní leží ostraha nemocnice s rozsápaným hrdlem. Jeho krví je přes celou zeď napsáno: CHCEŠ SI HRÁT SCOTTY?