Teen Wolf-Nightmare

Zoufalství

Stále od něj nemohu odtrhnout oči. Pořád se o něj bojím. Nic mu však není. Jen klidně leží a zvolna oddychuje. Bílé nitky z jeho těla zmizely jako lusknutím prstu a nezanechaly po sobě jedinou zmínku existence.
S ostatními jsme ho vzali k nám domů, bydlíme totiž nejblíž. A tak teď už 6 hodin leží na našem gauči a slintá nám na polštáře.
Nikdo neví co se vlastně stalo. Byli jsme i za Deatnem, ale ani on nám neporadil. Nezbývá nám nic jiného než čekat co nám přinese zítřek. Můžeme jen doufat, že se tohle už nebude opakovat.
"Měla by jses jít vyspat. Klidně tě vystřídám." ozývá se vlídně zpoza dveří. "To je v pohodě. Jsi moc hodná." odpovídám a snažím se dostat ospalky z mých ulepených očí. "Věř mi, taky mám o něj strach. Postarám se o něj. Běž si prosím lehnout." dodává Allison s poměrně starostlivým tónem a sedá si na protější křeslo. "Dobře, ale jenom na hodinku." Ztěžka vstávám a sunu se ke dveřím. Těsně před nimi mě však zalévá stejný pocit jako předtím v šatnách. Chlad a strach jakoby se mi otřel o tváře a dýchal mi za krk. Je to jako bych cítila něčí přítomnost těsně za mnou. Prudce se otáčím, ale nikdo za mnou nestojí. "Jsi v pořádku?" ptá se ustaraně Allison. Dívá se na mě jako na blázna. Nenávidím to."V pohodě. Jen se mi zdálo že....to je jedno" Otáčím se a proklouzávám mezi pootevřenými dveřmi. Procházím kolem schodů, když mě najednou zastavuje Stilesův neobvykle tichý hlas. "Sydney, pojď nahoru. Rychle." říká a mizí v pokoji stejně rychle jako se objevil. Z jeho slov se mi doslova rozběhl mráz po zádech. Strach mi rezonuje v bedrech a znehybňuje obě nohy. Koušu se nervózně do rtu a snažím se odlepit chodidla od země.
Nakonec se tedy odhodlávám a pomalými kroky se sunu nahoru po schodech. Pokládám opatrně ruku na kliku a otevírám dveře do našeho pokoje. Zevnitř na mě dýchne studený vítr z otevřených oken který s sebou nese smutek který mi ulpívá v hlavě. Stiles před nimi jen mlčky stojí s dlaněmi v kapsách a se sklopenou hlavou. "Co potřebuješ?" ptám se a zavírám za sebou dveře. Přicházím až k němu a pokládám mu ruku na rameno. Okamžitě však ucukávám. Bolí ho to. Na to abych to poznala ani nemusím být vlkodlak. Vždy stáhne ramena jako zbitý pes a odtáhne se od mého doteku. "Notak, Stilesi..." vydechnu slabě. Jeho oči nakonec nachází ty mé a snaží se udržet suché. "Co se mi to děje Sydney?!" Vytahuje své dlaně z kapes a natahuje je rozklepaně před sebe. Špičky jeho prstů jsou bílé jako sníh. Stejně jako ty Scottovy jsou ledově chladné avšak bílá barva se drží jen na jeho prstech. "Já....já nevím...Jak dlouho to máš?" odpovídám koktavě. "Poté co jsme Scotta přitáhli k nám mě začala hrozně bolet hlava. Moc jsi toho z posledních 6 hodin nepamatuju. Jen takové útržky. Nakonec ani nevím jak jsem se ocitl na schodech před vchodem a tohle jsem měl na rukou. Hrozně to bolí." Nevím co mám říct. Je to jako bych ztratila řeč. Nevím jak poskládat písmena. Tohle mě hrozně zaskočilo. On mě však nenechá ani přemýšlet. Jeho oči chtějí odpovědi, ty ale já nemám. Nakonec tedy zvolna promlouvám "Zajdeme za Deatnem, ten nám...."
"Ten nám nepomůže!" vykřikuje naštvaně.
Takhle ho neznám. Do očí se mu najednou vkrádá slza která si po jeho tváři pomalu nachází cestičku až k jeho rtům. "Promiň, já nechtěl..."
"Bude to dobrý" šeptám a tisknu se k jeho hrudi. Mohutně ho objímám a on si konečně může najít oporu v mé náruči. Již z něj nesálá teplo jako před tím, nyní teplo nahradil chlad a pohltil celé jeho tělo. Nemám však sílu ani chuť se od něj odtrhnout. Nýbrž někdo jiný tu sílu má a právě rozráží dveře našeho pokoje. "Je vzhůru!" vydechne uhnaně Lýdie. Okamžitě Stilese pouštím a proklouzávám kolem Lýdie ke schodům. Jedním skokem přeskakuji zábradlí a dopadám na čerstvě nalakované parkety předsíně. Cítím se hrozně provinile, když stačily Lýdii dvě slova, aby mě odtrhla od trpějícího bratra. Jsem hrozný člověk a ještě horší sestra.
Pokládám zvolna ruku na dveře a dvěmi prsty do nich strkám. Z hluboka se nadechuji a vykráčím vstříc bolestivému sténání. "Pusť mě! Prosím! Musím ji najít! Musím ji dostat...." kňučí jako poraněné zvíře Scott. "Koho?" vydechuji a zadržuji jednou rukou Lýdii stojící za mnou. Marně a slepě doufám, že hledá mě. "Tu holku. Ona...ona mě chce zabít! Přijde si pro mě a pak i pro všechny ostatní!" vykřikuje zoufale jako poraněné zvíře co touží po poslední smrtící ráně z milosti. Z jeho očí čiší čiré a nefalšované zoufalství. Rty se mu až děsivě chvějí. Nemám odvahu se k němu přiblížit. "Scotte, nikdo po tobě nejde. Tady jsi v bezpečí" snažím se ho uchlácholit, ale Scott trvá na svém. "Ne! Ona mě chce mrtvého! Neudělal jsem co chtěla a teď mě zabije!" Někde v hloubi duše nacházím zbytek odvahy co ve mě ještě zbyla. Chytám ho prudce za ruce a snažím se ho udržet na gauči. "Klid!" okřikuji ho. "Musíte mě pustit!" vztekle se ohání po Allison která mu drží nohy a zasahuje ji přímo do tváře. Z nosu se ji okamžitě hrne krev a ona se pomalu snáší do rohu obývacího pokoje. "Kde je Isaac? Najděte ho někdo!" V místnosti už nezbývá skoro nikdo kdo by mě poslouchal. Jediná Lýdie je stále při vědomí a okamžitě rozráží dveře a vylítává ven.
Scott je neuvěřitelně nepříčetný. Neustále sebou cloumá a ohání se vším co má. "Dostaňte mě pryč!" S rozumem v koncích se jedním rychlým pohybem snáším k němu a tisknu své rty na ty jeho abych ho umlčela. Okamžitě znehybní a po chvíli se poddává mému polibku. Odtahuji se pomalu od něj a jeho zmatená tvář mi vhání slzy do očí. "Zůstaň s námi..." šeptám a odvracím tvář od jeho psích očí. Hrozně moc to bolí. Když si vzpomenu co všechno jsme spolu zažili a kolik polibků mi už věnoval, bolí to ještě víc.
Scott leží nehybně jako zkamenělý a pečlivě sleduje každý můj pohyb. Zmocňuje se mě smutek a vztek. Prudce se otáčím a mizím v jiné místnosti. Slzy se mi hrnou z očí a Stilesova vlídná však ledová náruč mě mohutně svírá. "To přebolí...." šeptá se starostlivým úsměvem....