Teen Wolf-Nightmare

Lights out

Celá se chvěji. Nedokážu říct jestli zimou, nebo strachem. Utěšuje mě až teplý dotek ruky na mém rameni. "Neposlouchej cizí rozhovory. Není to slušné." pronáší suše a sedá si vedle mě. "Jak víš že..."
"Poznám ten pohled" přerušuje mě "Nevím jestli jsis toho všimla, ale na rozdíl od tebe jsem celkem vnímavá osoba."
V odpověď nakláním jen nevěřícně hlavu na stranu a pozvedávám jedno obočí. "Vždycky když někoho posloucháš tak mírně pootevřeš ústa, zvedneš bradu a téměř nedýcháš. Mám tě přečtenou." Překvapilo mě, že tak vnímá moji maličkost. Natož do takových detailů. Donedávna měl problém si všimnout toho, že už nenosím dupačky a necumlám dudlík. Úplně jak táta. Klidně bych mohla přijít s oholenou hlavou a oni by si toho nevšimli.
"Děláš jakobys nikdy neposlouchal cizí hovory. Problém je, že to děláš mnohem nápadněji než já bratříčku." Na to už nemá co říct. S vítězoslavným úsměvem se zvedám zpátky na nohy a chystám se k odchodu, když najednou narážím čelem do osoby stojící mezi dveřmi.
"Promiň. Neviděla jsem tě." úpím s rukou přilepenou na čele.
"Ne, je to moje vina. Omlouvám se."
Zvedám zrak k její tváři a zmocňuje se mě vztek.
"Co tu děláš Monico?" promlouvám přes pevně zaťaté zuby.
"To bych se měla ptát spíš já tebe!"
"Já tady bydlím!" vykřikuji vztekle a odrstkuji ji pryč ze dveří abych mohla projít.
"Přišla jsem si promluvit se Scottem." Promlouvá nakonec, když jsem již téměř v kuchyni.
"Myslím, že už jsi mu řekla příliš." dodávám a pokračuji v chůzi.
"Jenom pravdu a nic víc."
Mám chuť se teď otočit a rozsápat ji krk aby už konečně zmlkla. Vážně bych to udělala nebýt Isaacových pohotých rukou. Chytá mě ta lokty a mírným pokývnutím v nesouhlas mě uvádí zpátky do reality.
"Myslím, že už bys měla jít Monico." říká vlídným hlasem a pomalu mě pouští. "Díky." šeptám na oplátku.
Slyším jak se Monica táhlými kroky vleče ke vchodu kde se zastavuje.
"Nechápu o co se snažíš Sydney. Stejně už jsi ho ztratila...." a s těmi slovy odchází.
Najednou na sobě cítím starostlivé pohledy všech dokola, které napjatě čekají na mou reakci. Já však nehnu ani brvou. Ztěžka polykám a vymaňuji se z Isaacových rukou. Neodvažuji se odlepit zrak od země.
"Sydney, vážně to není tak jak si myslíš..." Scottův hlas se chvěje. Nejistě a starostlivě. Bojí se o mě. Stejně jako všichni ostatní v místnosti. Jde to z nich cítit jako z týden nemytýho Stilese. V ten moment na mě však doléhá tíha okolností. Ztěžka mi dosedá na ramena a zatemňuje mi mysl.
"Ne! Scotte prosím už mlč. Já už na to nemám. To samé se to točí pořád a pořád dokola...." Nenechavám ho promluvit už ani slovo. Otáčím se na patě a vylétám nahoru po schodech. Bouchám za sebou razantně dveřmi a sjíždím po nich až na zem. Padám hlavou na svá kolena a mohutně vydechuji. Cukám sebou když se ozve pípnutí SMS. Vytahuji si mobil s kapsy a jedním tahem odemykám obrazovku.
Lýdie:
Nemůžeš před tím pořád utíkat. Jednou to mezi sebou budete muset vyřešit ;)
----------------------------
PS: DOPORUČUJI ČÍST V NOCI :3
Otevírám oči a mou pozornost okamžitě upoutává čas na budíku. .3:15. Tenhle čas není vhodný pro vstávání, ale nemůžu si pomoct. Mám hroznou žízeň. Jsem však celkem pověrčivá a tak se odhodlávám vylézt z postele až ve 3:20. Zvedám se zvolna do sedu a až pak pomalu pokládám nohy na rozvrzané parkety. Teprve teď jsi všímám, že postel naproti zeje prázdnotou. Všichni se rozutekli potom co jsem se zavřela v pokoji, ale Stiles zůstal doma. Tak kde je teď?!
Sbírám v sobě veškerou odvahu a sunu se ke dveřím. Po všech hororech co jsem už viděla se stává noční putování po domě opravdu děsivou záležitostí. Pokládám ruku na kliku a opatrně otvírám. Dveře nebezpečně hlasitě vržou a tak proklouzávám už malou škvírou na chodbu a abych nevzbudit tátu. Všude je tma, že nevidím skoro na krok. Jediné světlo v místnosti vychází z oken vedle dveří v předsíni. Snažím se zachovat klid i přes ty skřípající zvuky ozývající se z venku. Nejpíš ptáci rabují popelnice. Teda doufám, že to jsou oni. Připravuji se zvolna proplížit po schodech dolů, když mě však zaráží pohled na Stilese zarytě zírajícího do zrcadla hned pod schody. V momentě se zastavuji a úlekem téměř vylétám z kůže.
"Všichni za to zaplatí" šeptá "Tentokrát už přede mnou nikdo neuteče. Přijdu si pro vás všechny!"
Rychle a prudce si tisknu dlaně na ústa abych nezačala křičet.
Jeho odraz. V zrcadle není on, ale ta dívka. Dívka s pořezanou tváří. Dívka co přede mnou seděla na schodech místo bratra.
Najednou se Stiles otáčí přímo ke mně. Trhavými kroky se sune ke schodům. Jeho oči jsou černé jako noc a ústa má skřivené v úsměv.
Couvám zpátky ke dveřím, které však nemůžu nahmatat. Jakoby zmizely. Stilesovy ruce chmatají po mých nohách a snaží se mě stáhnout za ním. Chytám se za nohu skříně pro oporu a plnou silou ho kopu do tváře. S ním to ale nic nedělá. Naopak nabyl na odhodlání a rychlosti a už se tyčí přímo nade mnou.
"Jsi zrůda a sama to víš! Za všechno můžeš jenom a jenom ty. Už se Scottovi nedivím, že s tebou nechce mít nic společnýho. Konečně si uvědomil co za stvoření máš v sobě..." syčí s pekelným úsměvem na tváři.
"Co to říkáš?! Prosím nech toho" do očí se mi řinou slzy "Stilesi!"
Rychle si přikrývám oči dlaněmi když najednou místnost prozáří světlo.
"Co se to tady děje?"
Pomalu otevírám oči a zvedám hlavu směrem k tátovi s rukou přitisknutou k vypínači.
"Tati!" vykřikuji a padám mu do náruče. Schovávám se do jeho objetí a po chvíli už má promočenou košili od mých slz. Táta nakonec povoluje stisk a já padám na kolena. Až po chvíli mi dojde proč. Otáčím se zpátky ke Stilesovi který se již vrátil ke vědomí, nejspíš ne na dlouho.
Oči mám zalité slzami které mi zamlžují výhled. Otírám si tvář koncem trička a můj pohled konečně ulpívá na bratrově tváři. Je pokryta čistě bílou která se mu sahá až po nos. Jeho oči zpátky získaly svou starou barvu a touží po mé pozornosti.
"Pomoc..." šeptá slabě. V ten moment se jeho oči však zavírají a on padá tváří přímo na podlahu.