Teen Wolf-Nightmare

Kámoš Derek

Tiché šumění potůčku mě dokonale uklidňuje. Je to jako balzám na nervy. Stačí zavřít oči a nechat se pomyslně unášet vodou až kamsi daleko, k osudům cizích lidí, které jen čekají na to až se s nimi tvá cesta protne. Je to celkem povznášející pocit, když víte že vše má nějaký svůj účel a vy jste součástí něčeho většího. Většího než si kdokoli dokáže představit. Někdy je to ale děsivé, když si naopak palčivě uvědomujete, že svůj osud nemáte čistě jen ve svých rukách. Pak člověk ztrácí naději a víru v to, že další den přežije bez větší újmy na zdraví. Proti tomu se ale časem člověk obrní a naučí se věřit. Ne tomu že na světě existuje nějaká spravedlnost a pořád vše nemůže být jen špatné. Tohle vše musíte hodit za hlavu a pak teprve začnete věřit v něco opravdového a nefalšovaně krásného. V samu sebe. Dneska jsem věřila. Věřila jsem že mám svůj osud ve svých rukou. A tak jsem prostě odešla od nich všech. Nechala jsem je ať se sežerou navzájem. V kině vypukla velká hádka. Všichni křičeli jeden přes druhého. Někteří ani nevěděli proč se vlastně hádají. Isaac se div málem nepopral s Maliou a to se prakticky skoro neznají. No a tak jsem od toho všeho utekla a odebrala se na místo kde mám konečně klid. Les.
Myslela jsem že tu budu sama ale narazila jsem na někoho kdo mi svou přítomností zrovna nenahrál do karet. Už hodinu vedle mě mlčky sedí a pozoruje ptáky na stromě před námi. Nemám odvahu promluvit, je mi to trapné....
"Ještě jsem se ti neomluvila za to že jsem tě postřelila. Tak asi...promiň" promlouvám tiše a nervózně čekám na jeho reakci. Kupodivu se dává do smíchu. "Už jsem si zvyknul. V pohodě. Navíc jsi za to nemohla. Neudělala jsi to záměrně...teda doufám?!" s posledními slovy na mě Derek obrací svou pozornost a vyčkává na odpověď. "No, jako když to tak vezmeš...." odpovídám s potutelným úsměvem. Derek po mně okamžitě hází šišku a tváří se uraženě i přes smích který mu kouká z očí. "Ale já to tak nemyslela...co bychom jsi bez tebe počali kdybych tě odpráskla?! Kdo by se na nás mračil a neustále nám otravoval životy?" Derek okamžitě vyskakuje na nohy a zalévá mě hordou šišek. Snažím se bránit, ale marně. Byla jsem krutě sestřelena a padám k zemi. Se záchvatem smíchu se doslova válím v hlíně a šiškách. "To stačí Dereku!" sténám prosebně a pořád se nemohu přestat smát. Asi po další minutě smršť šišek končí a Derek klesá zpátky do sedu. "Můžu se tě na něco zeptat?" prolomuji opět trapné ticho. "Jasně" přikyvuje a obrací svůj pohled zpátky na mě. "Co víš o Monice?" Chvíli si mě jen podezřívavě prohlíží jakoby nevěděl jestli mi to může říct a pak konečně promlouvá "Moc toho nevím... Je z Anglie a je to jaguár. Vypadá to, že se tak už narodila ale o její rodině jsem nic neslyšel. Přistěhovala se sem s nějakou ženskou jménem Jane. Je vážně sexy a dost mladá na to aby to byla její matka..." představa že by třeba Derekovi ruplo v bedně a pokoušel se Jane sbalit mě nutí k úsměvu. Ale opravdu si nedokážu představit co by jí asi řekl. Něco jako 'Čau, já jsem Derek Hale. Rodinu mi upálila moje bejvalka a tak jsem mrzutej a nepustím k sobě ženskou blíž jak na metr. Nezajdem na kafe?' A to jsem vynechala všechno týkající se jeho vytí na měsíc. Ale i tak se okamžitě dávám do mohutného smíchu přičemž se na mě Derek dívá jako na blázna, protože nechápe co mě tak pobavilo. "Nesměj se jak pako....A co tě vlastně na Monice tolik štve?" ptá se nakonec Derek s jakýmsi mě naprosto neznámým úsměvem. Nikdy jsem ho takhle neviděla. Je uvolněný a šťastný, což na něm působí hrozně nepřirozeně. "Já nevím....prostě má až moc tajemství. A navíc ta věc se Scottem...." veškerá radost ze mě rázem opadá a nahrazuje ji otupující bolest. "Jako asi bych ti to neměl říkat a navíc aby jsis třeba nemyslela, že odposlouchávám cizí hovory..."
"Upřímně, vážně ti záleží na mém názoru na tebe?"
Projede si mě pohledem od hlavy až k patě a s mírným úšklebkem zatřese hlavou. "Máš, pravdu. Nezáleží."
"Nápodobně" jemně na něj vyplazuji jazyk načež on jen povzneseně protočí oči.
"No prostě, slyšel jsem Scotta a Monicu. To ona mu to všechno nasadila do hlavy. Hrála si na velkou moralistku. Jakoby sama ani mouše neublížila..." jeho slova najednou nabírají na vážnosti "Kvůli ní je Scott takový. "
Já jsem si to myslela už od začátku. Kdo jiný by ho takhle naočkoval. Čekala bych že budu mít chuť jí rozbít hubu, ale místo toho mě to sebralo nečekaným způsobem. Je mi to líto. To že má důvod mi takhle znepříjemňovat život i přesto, že jsem ji nic neudělala.
"Díky Dereku. Já už asi půjdu. Je čas oběda a já jsem navíc ani nesnídala." dodávám a ztěžka se stavím na nohy. V odpověď Derek jen mírně přikývne a svůj pohled opět zamíří na ptáky před námi. Začínám si opravdu myslet, že Derek má v oblibě "malý ptáčky" protože tohle, to není normální... Bože! Já miluju dvojsmysly! pomyslím si záludně...

Les probíhám dřív než se naději a nasedám na mé "luxusní" kolo po babči. Je trochu zrezlé ale poslouží tak jak má, za pět minut jsem totiž doma. Před vchodovými dveřmi však vyčkávávě přešlapuje Scott. Mám chuť to hned otočit a ujet co nejdál můžu, ale on mě okamžitě zastavuje. "Můžem si promluvit?" Jeho hlas je rozpolcený jakoby si nebyl jistý svými vlastními slovy. "A o čem by ses chtěl bavit?" nemůžu se na něj ani podívat, našla bych totiž v sobě chuť mu odpustit a teprve tehdy by šlo všechno do kytek.
"Chtěl bych se ti omluvit. Za všechno. Vím že to ode mě nebylo fér a vím že si mi zachránila život. Opakovaně."
Jeho slova mě zasahují naprosto nepřipravenou. Necítím ruce ani nohy. Je to jakobych zkameněla a vydala se mu na milost a nemilost. Úplně bezbranná.
"Vůbec kvůli tomu nemůžu spát."
"To víš, svědomí. To je taková zajímavá věcička díky které tě pak do smrti žere všechno špatné co jsi kdy udělal. Konečně jste se seznámili."
Scott mi věnuje poměrně dotčený pohled což je nyní naprosto absurní. "Já jsem si myslela, že už ti na mně nezáleží. Máš teď přece Monicu, nebo se snad pletu?" rozhořčeně dodávám a zvedám zrak k jeho hnědým očím které mě stále pečlivě sledují.
"Pořád mi na tobě záleží. A Monica je jenom kamarádka. Vážně s ní nic nemám."
"Myslím, že i já budu na čas jen tvoje kamarádka." dodávám a proklouzávám kolem něj ke dveřím. Jeho pohled na sobě stále cítím a tak se přinutím k zastavení. Otáčím hlavu a snažím se zachovat kamennou tvář což je pro mě nyní nadlidský výkon.
"Prosím, neměj mi to za zlé." sklápím provinile zrak a chystám se odejít, když najedou mou pozornost upoutává cosi na jeho ruce. Natahuji se k ní a vyhrnuji mu rukáv. Bílé linky se táhnou od konečků prstů až k loktu který již zahaluje čistě bílá barva. Okamžitě cuká a snaží se to schovat pod bundu. "To nic není. Už půjdu." Vzduchem se ke mně nese strach a lítost která z něj čiší. To však není jediné co z něj jde cítit. Nevýslovná bolest co ho sžírá zevnitř.