Teen Wolf-Nightmare

Skutečnost nebo iluze?

Co dělají lidé když jsou smutní, naštvaní nebo zdrcení?! Pijou. Často je to jediné východisko z hrozivých útrap života. Lidé říkají, že vás alkohol nechá zapomenout na vše špatné a proto jsem to zkusila.
A tak teď sedím na schodech před domem, naštvanější než kdy předtím a klopím do sebe tátovu whisku.
Najivně jsem doufala, že to pomůže. Po půl hodině láhev zeje prázdnotou a já stále cítím všechno. Mám pocit že se z toho za chvíli zblázním. Každá slza smutku, každý úzkostlivý nářek, všechna ta bolest co tady ostatní rozsévají po domě mi ústí v hlavě a křičí na poplach. Nic takového jsem ještě nikdy necítila. Mým tělem otřásají záchvěvy úzkosti které povolují můj stisk a láhev se okamžitě po dopadu na zem tříští na milion malých střípků. Pomalu se natahuji pro jeden z nich. Je největší, nejostřejší a čirý jako hladina řeky. Vidím v něm holku s pytli pod očima a propadlými tvářemi. Na první pohled působí téměř děsivě.
Zvolna jej otáčím a snažím se najít odpovědi. Ty odpovědi po kterých všichni tak žalostně prahnou. Svírám ho pevně mezi prsty až mi po nich začínají stékat malé pramínky krve. Je teplá a příjemná. Je tu kolem tolik cizích pocitů, že zapomínám na své vlastní.
Čas trýznivě ubíhá a slunce se zvolna dotýká obzoru. Lehký vánek mi fouká za krk a odnáší s sebou všechny mé myšlenky až zde nezbývá nic. Zavírám oči a ponořuji se do zvuku lesa který začíná za našim domem. Doslova slyším trávu růst. Ten pocit volnosti je k nezaplacení. Hltám jej plnými doušky a nemůžu se ho nabažit. Díky němu zapomínám i na ty malé kamínky co se mi zaryly do zadku a nehorázně bolí.
Zničehonic se prostorem nesou těžké kroky. Vím čí jsou, takhle chodí jenom on.
"Je tu místo ještě pro jednoho?" promlouvá Isaac který se zde jakoby vynořil ze stínů. "Tady nechceš sedět. Tady sedí trosky. Navíc došel i alkohol..." odpovídám stroze a otvírám oči. "Očividně ti nikdo neřekl, že vlkodlaci se nemůžou opít." sedá si nakonec hned vedle mě a jeho ruka nechází tu mou. "Nemá cenu se takhle trápit. Já tě můžu rozveselit.." dodává a natahuje se ke mně. Okamžitě tisknu dlaň na jeho čelo a odstrkuji ho od sebe. "Neblbni! Vždyť jsme o tom už mluvili." okřikuji ho a odsouvám se od něj. On je však krutě neodbytný a přisouvá se zase zpátky. "On ti za to nestojí. Nezaslouží si tě. Vždyť se teď choval jako naprostej vůl!"
"Sám moc dobře víš, že Scott takový nikdy nebyl! Nechová se tak jen tak pro nic za nic!"
"Tak mi dej vědět až zjistíš proč se tak chová, ale podle mě pro jeho chování neexistuje výmluva." dodává naštvaně a zvedá se zpátky na nohy směřujíc k odchodu.
"Co se najednou tak staráš o můj milostnej život?! Nikdy si takový věci neřešil, navíc jsi se sám takhle choval!"
"Kdy už konečně pochopíš, že mi na tobě opravdu záleží?! Tím tvým chováním ubližuješ víc ostatním než sama sobě! Vzpamatuj se dokud ..." poslední slova odnáší vítr stejně jako vztek z jeho tváře. Vztek teď nahradila lítost. Jeho oči se až podivně lesknou. Vždy jsem brala Isaaca jako obyčejnýho frajírka, který myslí jenom na sebe a přesně proto mě jeho slova tak zaskočila. Všichni se teď nehorázně změnili a vážně se mi to nelíbí. Isaac se chová jako Scott. Scott se chová jako Isaac a já se chovám jako Derek. Bože můj, jsem zrůda!

"Pojďte vy dva dovnitř a přestaňte se dohadovat. Už mě nebaví vás poslouchat." promlouvá Allison která se najednou objevuje u vchodových dveří. Odpovídám jen prostým kývnutím a chci se zvednout, když však přede mou přistává Isaacova ruka. Mírně pokyvuje a mermomocí se snaží nezvednout koutky úst v úsměv. Okamžitě se chytám jeho teplé dlaně a tím jako bych přijala jeho omluvu. Teď bych se spíš ale měla omlouvat já.

Jedním krokem překračuji práh a můj pohled upoutává tmavovlavá dívka sedící na schodech. Jakoby místnost opět pohltil mráz a přikoval mi nohy k zemi. Vlasy se jí spouští přes ramena až k pasu který stahuje hnědý pásek. Ten je nejspíš jedinou věcí která na ní drží ty šaty. Pleť má bílou a nechutně pořezanou. Nejděsivější jsou však její oči. Černé jako sama noc a upřeně mě pozorují. "Všichni za to zaplatí
..." promlouvá najednou syklavým hlasem. Vstává a pomalými trhavými kroky se sune vstříc mně. Prudce se chytám Isaacovy paže a zavírám oči. Tohle nemůže být skutečné pomyslím si. "Auu! Pusť mě Sydney!" vyhrkává Isaac. Otevírám oči a pouštím ho. Mé prsty jsou rudé od krve z jeho paže. Zaryla jsem se nehty do jeho ruky až moc silně.
Kouká na mě se zděšeným výrazem a mne si ránu. "Jsi v pořádku? Vypadáš jako by jsi viděla ducha. Tvoje oči úplně zrudly." promlouvá Stiles stojící přesně na místě té dívky. Přísahala bych bohu, že tady do teď nebyl. Jen ona.
Natahuje se pro mou ruku ale já však ucukávám a o krok ustupuji. "Jsem v pořádku. Jen jsem něco zahlédla....ale to je jedno" vyhrkávám a mizím ve vedlejší místnosti. Opírám se rychle o stůl a snažím se nabrat dech. Ocitla jsem se v jídelně hned vedle obýváku ve kterém se snaží stále udržet Scotta. Sedám si na židli a padám hlavou do svých dlaní. Snažím se sama sebe udržet v příčetnosti. To už doopravdy blázním a místo svých přátel vidím mrtvoly?! Tak daleko to ještě nikdy nezašlo.
"Vážně si nic nepamatuju." ozývá se Scott z vedlejší pokoje. Zavírám oči a zadržuji dech. Nechci přeslechnout jediné jeho slůvko.
"Všechno je jako v mlze. Pamatuji si jenom tu dívku...."
"Ja-jakou?" ptá se koktavě Lýdie.
"Čišela z ní hrůza. Vypadala jako by utekla z natáčení hororu. Pořád říkala to samé -Všichni za to zaplatí-."
Slyším jak Lýdiin tep prudce stoupá.
"Opakovala to pořád dokola a dokola. Pak se rozběhla a prostě...."
"Co? Co prostě?!" ptá se naléhavě Lýdie.
"Prostě prošla skrze mě."
Prostorem se nese ticho. Ticho a spalšený tlukot srdce jich obou.
"Nic víc nevím. Jediné co si od té doby pamatuju je jak se den před zápasem omlouvám Sydney. Ani nevím proč. Jen jsem tušil, že jsem asi provedl něco špatného...."