Zelená krev /w MenT***LUDUS EST MORS

Prolog

Křik. Pláč. Krev. To všechno jsem za sebou nechala. Jenom paniku, bolest a strach. Strach z něho. Nikdy jsem takový strach neměla.

Byla jsem v lese. Nikdo tam kromě mě nebyl. Nebo jsem si to alespoň myslela. Dokud jsem ho neuviděla. Stál tam. V celé své kráse. Možná ho znáte z videií, která dělá. Ale já ho brala jako vzpomínku z dětství. Zlou vzpomínku.Ale to až někdy jindy. Byl něčím jiným. Byl...zvláštní. Byl to podivín(nic proti Honzovi).Jen tak jsme tam stáli a dívali se na sebe. Červená. Taková byla barva jeho očí. Nenávidím červenou. Červená je krev a vyvolává agresivitu. Rozešel se ke mně. Já začala odstupovat. Otočila jsem se a rozeběhla se. Za chvíli mi zmizel z dohledu. Ale cítila jsem cizí přítomnost. Nebyl to ten kluk. Nebyl vidět, ale věděla jsem, že tady je. Bez emocí. Chtěl se mi pomstít. Proč? Někoho jsem zabila. Někoho....jak bych to řekla, cenného.Ale já to nechtěla udělat. Musela jsem.Donutil mě k tomu.Lesem se ozval křik. Dětský křik. Byl to křik mého bratra Tomáše. Rozhlédla jsem se okolo sebe. Viděla jsem ji. Moji sestru.Betku.Visela na stromě. Mrtvá. Její děsivé oči mi připomínaly toho kluka. Červené. Vedle ní byl můj bratr. "K-kdo to u-udělal?!" zeptala jsem se koktavým hlasem.
"On" ukázal za mě. A tam stál. Stál tam.....

                ***CRRRRR***

Probudila jsem se ze snu. Spíše noční můry. Bylo 7:00, takže zase nestíhám. Autobus mi jede ve dvacet. Vystřelila jsem se z postele rychlostí blesku a běžela ke skříni. Vzala jsem si černé džíny, bílé triko a ryflovou vestičku. Asi bych se měla představit, že?

Takže, jmenuji se Sofie. Je mi 17, ale za měsíc mi bude 18. Mám dlouhé hnědé, trochu vlnité vlasy až po břicho. Studánkově modré oči a né moc výrazné rty. Meřím 180cm, takže docela hodně. Jsem hodně hubená. Možná, co teď napíšu, bude divné. Často se přirovnávám k lahvi. Můžete do ní nalít kolik vody chcete, ale nezmění tvar. Přebytek vyteče. Já to mám stejný, takže nemá cenu se přejídat, když to pak stejně vyzvracím. Vážím 58kg. Bydlím s celou rodinou, takže s tátou, mámou, bratrem, sestrou,3 psy a několika dalšími zvířaty.Máme chatku na poli.

Rychle jsem na sebe hodila oblečení a běžela do koupelny. Nemaluju se, jenom řasenku a nic víc.  Seběhla jsem schody. V kuchyni jsem si vzala jablko. Normálně nás odveze do školy táta, ale rodiče byli v práci. U dveří už čekali Tom a Bety. Oba jsem je objala, přece jenom to, co se mi zdálo... Ráda jsem je zase viděla.

Bety je 7let, takže chodí na základku a Tomovi je 13. Všichni jsme rozdílní, ale jednu věc máme stejnou. Oči. Celá rodina. Takže když jdu po ulici tak se mě leckdo zeptá :"Ty jsi Zelená  (to je pouze příjmení, není Fiona, nebojte), viď?" Nikdo z města nemá tak krásně modré oči, kromě nás.

Vyrazili jsme do školy. Spíše, jsme běželi. Vyhodila jsem Toma a Betku před jejich školou a šla jsem do svojí, která je hned naproti. Bylo září. Moc jsem se těšila na svou kamarádku  Anet, s kterou se znám už od školky. Jsme vážně velké kamarádky a nic nás jen tak nerozdělí. Anet je 18, je starší. Má dlouhé černé vlasy, představte si to, ona je má až po prdel!😮😶 ahmmm chtěla jsem říct zadek. Zelené oči ji září na všechny strany. Nejlepší je, že bydlí s námi! což jsem vám asi zapomněla říct, když jsem říkala, s kým sdílím dům. Ups.

Když jsem přišla do třídy tak akorát zazvonilo, takže jsem to stihla jen tak tak. Anet už mi držela místo, jako každý rok. Ano. Každý rok chodím pozdě. A každý rok se mi zdá ten samý sen jako dnes v noci. Prohédla jsem si všechny své nové spolužáky. Jo, nové. O prázdninách jsme se přestěhovali. Nemohli by jsme bez sebe ani jedna rodina vydržet. Ale jak jsem si prohlížela třídu, tak jsem zjistila, to co jsem nikdy zjistit nechtěla.

^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^
Tak první kapitola je na světě. Co na to říkáte? Mám pokračovat? Budu ráda za vaši podporu😊

Aly