Zelená krev /w MenT***LUDUS EST MORS

Překvapení

Došli jsme až k rybníku, ke kterému jsem chodila nejraději. Sedli jsme si. Dívali jsme se do jezera. Nikdo nemluvil. Ani hlásku nikdo nevydal. Zvedla jsem pohled směrem k lesu. Někoho jsem uviděla. Honza? Co ten tady dělá. Dívali jsme si z očí do očí. Ty pomněnkové oči plné soucitu. Jako před těmi lety. Znova se začínaly míchat s krví. Až přešly do rudé. Prudkým pohybem jsem vstala.
"Martine? Měli bychom jít."
"Tak jo."
Chytla jsem ho za ruku a šly.  Celou dobu jsme se drželi.
"Chceš ještě někam jít?" zeptala jsem se Martina.
"Jo. Nech se překvapit." byla jsem napjatá. Kam mě asi zavede? Bude to tam hezké? Znám to místo? Toť otázka...

Dovedl mě až k posedu, který stál na kopci u druhé strany města. Pěkně jsme se prošli. První tam vylezl on. Potom já. Všechny strany posedu byly zakryté nějakou látkou.
"Zavři oči." přikázal mi.
Zavřela jsem je. Uslyšela jsem jenom nějaký chrapot. Pak mi Martin přikázal, abych je zase otevřela. Uviděla jsem výhled na město.

Bylo to nádherné. Nikdy jsem nic hezčího neviděla. Obejmula jsem Martina. Opětoval mi jej.
"Sofí?" zepal se mě
"Ano?" řekla jsem mu, ale pořád ho objímala.
"Něco pro tebe mám." odtáhla jsem se. Ukázal mi malou krabičku. Otevřela jsem ji a byl tam krásný náhrdelník.

Byl na otevírání. Otevřela jsem ho, a vyndala z něj malý papírek. Na něm stálo:
                         Miluji tě♡
Podívala jsem se na Martina a objala ho.
"Já tebe taky." řekla jsem mu. Je to zvláštní. Včera se ještě kvůli mě chtěl podřezat a dnes mi vyzná lásku. Nezabil se kvůli mě.
"Budeš se mnou chodit?" zeptal se mě. Odpověděla jsem mu polibkem. Začal mi je oplácet až to přešlo v líbání. Jak já ho miluji.

Začalo se stmívat. Jak už víte, bojím se tmy. Proto jsme vyrazili. Martin mě doprovodil, aby se mi nic nestalo. Ale, co když se cestou stane něco jemu?