Zelená krev /w MenT***LUDUS EST MORS

Někdy je lepší nelhat

V lese jsem ji zakopala pod jeden strom a z větviček jsem se snažila vyrobit křížek, ale nic moc. Potom jsem odešla. Co řeknu klukům?

Došla jsem domů. Kluci už byli vzhůru. Martin byl trochu smutný, asi si to pamatoval. Budu dělat, jakože nic. Usmála jsem se a pozdravila je.
"Je mi líto, co se stalo večer. Pohřbíme ji?" budu ho ignorovat. Tom se na nás divně podíval.
"Koho?"
"No Betku, vždyť...ty víš, co se stalo."
"Nevím? Betka je u kamarádky, dneska ráno jsem ji tam odvedla." nic lepšího jsem vymyslet nemohla.
"A-ale..."
"Asi se ti něco zdálo." řekla jsem a šla do koupelny. Takhle to dál nejde. Betka někdy musí přijet, ale jak? Navíc, je to můj přítel. Nemůžu mu lhát. Začala jsem brečet. Potichoučku brečet.

Po asi pěti minutách jsem přestala. Cítila jsem se, prázdná. Bez citů. Bez významu. Prostě nijak.

Poslední dny to bylo hodně zvláštní. Martin se pořád ptal na Betku a já mu pořád říkala to samé. Přijede, neboj se. Rozhodla se tam být déle. Ale takhle to už nešlo. Musím mu to nějak říct. Mám v hlavě vážně nepořádek.

Večer jsem mu to chtěla říct.
"Marťo?"
"Anoo?" schválně prodloužil poslední písmenko.
"Musím ti něco říct."
"Třeba ,že Betka vážně tu noc umřela a ty jsi ji ráno šla zakopat, a potom mi lhát? Vážně, Sofie. Myslel jsem, že mě miluješ. Já si taky myslel, že tě miluju." říkal a přitom si balil věci.
"C-co? Ja-jak to víš?"
"Myslím, že jsi si měla hledat lepší kamarády, než je Honza."