Zelená krev /w MenT***LUDUS EST MORS

Neviděli mě?

Z malé krabičky jsem vyndala na místech červený papír. Znova jsem si přečetla jména. Anet Králová. Moje nejlepší kamarádka už od dětství. A musím splnit jeden podělanej úkol. Nemůžu ji zabít! To bych mohla jít klidně do vězení! Nebo do blázince, kdybych jim řekla o svém dětství. Co se asi stane, když ten úkol neudělám? Hádám, že nic dobrého. A co mělo být to ve škole? Copak si nepamatuje svoji nejlepší kam...počkat, bývalou kamarádku. Slíbili jsme si, že budeme nejlepšími přáteli navždy a nic nás nerozdělí. A asi věděl o Anet. Proto ji mám zabít. Musím se přátelit jenom s ním? Já doufám, že ne. Mám tolik otázek bez odpovědí.

Pořád jsem před sebou držela předmět, který bych nejraději spálila a pohřbila hluboko pod zem. Ale nemohla jsem. Něco mi v tom zabraňovalo. Ale, já nevím co. Nejspíš nějaké pouto. Vzpomínku z dětství.  Prohlédla jsem si důkladněji 13 let starý papír. Nic kromě jmen a nějakého latinského nápisu tam nebylo. Zkusila jsem si ten nápis přeložit, ale všichni známe google překladač. Bylo tam napsané :
      Ludus est mors-Hra smrti
Jo, to by dávalo smysl. A dole vpravo byl podpis. H.M. Nejspíš Honza Macák. Kdo jiný, že?

Schovala jsem papír zpátky do krabičky. Byl už večer. Ten čas ale letí. Sešla jsem schody. Viděla jsem mamku s Betkou jak sedí v obýváku a pláčou.
"Co se stalo?" zeptala jsem se. Jak jsem do dořekla, Betka se na mě usmála a hned přestala brečet. Máma se ke mně rozeběhla a obejmula mě.
"Ach holčičko, to nám nedělej. Kde jsi byla?" kde jsem byla? Jako really?
"Vždyť jsem byla u sebe v pokoji"
"Nebyla"řekla Bety."Dívali jsme se tam."
"Nedělej si z nás blázny. Kde jsi byla? Betka mi říkala, že jsi jenom přišla s ní a s Tomem domů a pak tě neviděla. Už jsme chtěli volat policii." Řekla mamka a znova se rozbrečela.
"Ale já vážně byla v pokoji."
"To není možné. Nemáš horečku?"
"Na to bych se měla ptát já tebe. A ne, nemám horečku. Za celý život jsem skoro žádnou neměla. Já nevím, proč si to myslíš. Proč mi nikdy neveříš?" to jsem začala brečet i já.
"Tak co se stalo?" řekla Bety.
"Sofie běž si okamžitě lehnout. Zítra jdeš do školy, tak mě tady neštvi." Zakřičela skoro máma.
"Fajn" odsekla jsem a odešla. Rovnou za mnou šla i Betka.
"Vážně jsi byla pryč?"
"Jo"
"Ale my jsme se sem dívali a nebyla  jsi tady. Ne, že bych ti nevěřila, ale nevím co si o tom mám myslet." Řekla a odešla. To jsem ji už z poloviny ignorovala. Oblékla jsem se a usnula.

***Sen***

Přede mnou leželo tělo. Mrtvé tělo. Celé od krve. Podívala jsem se na sebe. Byla jsem také od krve. Ale nic mě nebolelo. Jako bych byla duch. V pravé ruce jsem držela nůž. Od krve, jak jinak. Podívala jsem se na tělo ležící přede mnou. Dlouhé černé vlasy, oči podlité krví... ne, Bože řekni mi   že to není Anet.
"Pane Bože"řekla jsem omylem nahlas svým chraplavým hlasem. To nemůže být pravda. Zahodila jsem nůž a běžela do lesa. Slyšela jsem za sebou dětský pláč a křik.
To všechno jsem za sebou nechala. Jenom bolest a strach. Strach z něho .Nikdy jsem takový strach neměla...