Zelená krev /w MenT***LUDUS EST MORS

Nový přítel

Probudila jsem se. Dýchala jsem zrychleně. Možná jsem i brečela. Podívala jsem se, kolik je. Bylo půl sedmé, a tak jsem už vylezla. Alespoň se stihnu pořádně nasnídat. Ale já vlastně stejně nemůžu, kvůli mé teorii s lahví. Oblékla jsem se, vykonala ranní hygienu a šla se dolů nasnídat. Bylo sedm, takže ještě nikdo u stolu nebyl.

Přemýšlela jsem o mém snu. Nikdy se mi sny neopakují. A často se mi mé sny plní.  A jak je dobře známo, po jednom úkolu následuje další.  Tímhle způsobem vyhubím lidstvo. Alespoň bude klid. A, není to vlastně jedno? Ještě mi není ani 18, měla bych si života užívat naplno.

Za nedlouho přišla Betka a hned za ní Tom. Nasnídali se a pak nás táta odvezl do školy. Před školou jsem vystoupila z auta a šla směr:
Budova mučení. Teda, učení. Učení je mučení. Ale na někoho jsem narazila.
"Já-á, moc se o-omlouvám, neviděla jsem vás"
"V pořádku, nic se neděje. Sofie."Řekl mi mně už známý muž.
"Jak víš, jak se jmenuji. Honzo."
"Neřeknu ti to, co si myslíš, že ti řeknu. Pamatuješ na včera? Představovali jsme se u tabule. Zřejmě nemáš moc dobrou paměť, viď?"
"Hahaha, moc vtipné" řekla jsem a chtěla jsem odejít. Poslední co jsem slyšela, bylo: "Doufám, že máš splněný domácí úkol!"
Tak tohle se mnou trhlo. Vždyť jsme žádný úkol nedostávali. Nebo snad ano? Ne, nebojte. Ještě nejsem tak blbá. Vím jaký myslel úkol.  Taky bych chtěla dělat úkoly 13 let. Ale tenhle úkol je nesplnitelný.

Dorazila jsem do třídy. Sedla jsem si do prázdné lavice. Anet asi ještě nepřišla. Doufám, že přijde. A jestli ne, tak nebudu mít práci na víc(:3 já vím, jsem hrozně zlá:3).
Do třídy už přišla paní učitelka, ale Anet nikde. Docela se o ní začínám bát. Jinak, Anet se se svou rodinou od nás odstěhovala, potřebovali mít také své soukromí. Začal nudný proslov angličtinářky.

Když zazvonilo, tak do třídy přišla třídní s tím, že se ředitel školy rozhodl, že změní zasedací pořádek. Musí sedět kluk s holkou. Prý, aby jsme nebyli zvyklí jenom holky na holky a kluci na kluky. Samozřejmě, v tom normálním způsobu. Žádný dvojsmysl, ok? Ještě aby jsme se kluci a holky pochopili. Já myslím, že se nepochopíme stejnak.
Každopádně, sedím s Carevem. Díky Bohu. Už jsem se bála, že budu sedět s tím imbecilem (nic proti).
"Ahoj" řekl mi.
"Ahoj Martine"
"Jak víš, že jsem Martin?"
"Včera jsme se představovali" asi je stejnej jako já.
"Aha, a, no, jak že se to jmeniješ?" Oba jsme se poddali smíchu.
"Sofie"
"Aha, krásné jméno. Znáš Honzu?"
"No, trochu." ve skutečnosti ho znám asi nejvíc ze všech.
"To je škoda. Je to fakt fajn kluk. Měli by jste se seznámit."
"Ne,to nebude třeba."
"Víš, on je youtuber. Jako já. Nechceš taky zkusit něco natočit?"
"No já nevím..."
"Prosím, klidně ti pomohu a řeknu ve svém videu, aby tě taky odebírali."
"No tak dobře."
Náš rozhovor přerušil až zvonek. Den pokračoval dalšími sedmi hodinami učení... PLEASE KILL ME!!!!

*************************
Ahooj! Tak další kapitola je na světě. Chtěla bych vám poděkovat za velkou podporu, protože vás je čím dál víc, kdo mě sleduje. Naše kniha dosáhla 59#místa v kategorii horor! Moc vám všem děkuji. Je krásné, když ostatní plní druhým lidem sny.
MOJE DRUHÁ KNIHA: SPLNĚNÉ SNY

Aly