Zelená krev /w MenT***LUDUS EST MORS

Co se stalo?

"Kampak jdeš? Tak brzy ráno...a sama." zeptal se mě, jehož jméno se nesmí vyslovit (ne, nemyslím Voldemorta :D)
"J-já, jdu za M-Martinem."
"Teď?"
"J-jo. Volal mi ať přijdu."
"A nenapadlo tě, že to mohla být léčka?" to by neudělal. Snad ne...
"No j-já... a co tu vlastně děláš ty?"
"Hlídám."
"Co hlídáš?"
"Tebe." ouuuu, na některé věci je lepší se neptat.
"A-aha. Tak já už půjdu."
"Nebojíš se? Vždycky si se bála tmy... víš, co má za účel tma?"
"Co?"
"Všechno pohlcovat. Ve tmě se dějí divné věci, víš? Hlavně, když jsou na blízku vyvolení."
"Jací vyvolení?"
"Nějak moc otázek, nemyslíš? Nechceš přeci, aby jsi slyšela zase ty tři slova."
"Jaká tři slova?"
"Ty jsi vážně tvrdohlavá. Mysli, Sofie, mysli."
Řekl a zmizel za světlo z lampy. Stála jsem tam. Přemýšlela. Vážně jsem tvrdohlavá? No, říká se, že modroocí jsou někdy tvrdohlaví..Ale to je teď jedno. Vydala jsem se cestou za Martinem. Vážně to mohla být past? Co když nevolal Martin? Né, to je nesmysl. Jeho hlas dobře poznám.

Zazvonila jsem na zvonek. Nikdoy ani nemusel promluvit, kdo to je. Dveře zabzučely a já je tak mohla otevřít. Zaklepala jsem. Nikdo neotvíral. Zkusila jsem, jestli nejsou dveře otevřené. Byly. Vstoupila jsem dovnitř.

"M-Martine? Lásko, kde jsi?" ptala jsem se. Nejspíš jenom sama sebe. Uviděla jsem světlo. Vycházelo z koupelny. Šla jsem se tam podívat. V umyvadla jsem viděla žiletku a spoustu krve. Ale Martin nikde. Určitě se zase řeže. Ale já taky. Takže mě to tolik netrápí. A jak asi chutná jeho krev...panebože, na co to zase myslím? Asi začínám být nenormální.
Najednou jsem uslyšela zvlyky. Přicházely z ložnice. Pomalu jsem otevřela dveře. Uviděla jsem Martina. Křečovitě se držel za kolena a ležel zády ke mně.
"Lásko? Co se stalo?"
"Nedívej se na mě. Prosím."
"Proč bych se na tebe neměla dívat?"
"Omluvíš mě zítra ze školy?"
"Jo, ale když mi řekneš, co sis udělal. Co znamenala ta spoušť v koupelně?"
"Byl tady."
"Kdo?"
"Kdo myslíš..." Řekl a posadil se. Do tváře jsem mu ale pořád neviděla.
"Řekl, že nás všechny zabije. A, že ty mu v tom pomáháš. Ale neuvědomuješ si to."
"Cože? Jak bych mu měla pomáhat?" řekla jsem a chtěla ho obejmout. Ale když jsem uviděla jeho obličej...odtáhla jsem se a zakryla jsem si ústa ,div jsem se nerozbrečela...