Zelená krev /w MenT***LUDUS EST MORS

Něco ve mně prasklo

"Ne." řekla jsem sama sobě se slzami v očích.
"Ne, ne, ne!" opakovala jsem pořád dokola.
Martin je mrtvý. To byla poslední kapka. Zabiju ho. Jednou pro vždy. Ale, dá se vůbec zabít? Není to člověk, to vím. Ale najdu ho. Budu muset. Otočila jsem se s namířila si to k odchodu.

Šla jsem po ulici. Byla noc, i když bylo před chvílí ještě odpoledne. Je to zvláštní, když čas plyne rychleji. Ale zvykla jsem si. Teď už mě nepřekvapí nic. A babička? Ta je 100% mrtvá. Zastavila jsem se pod lampou, u které jsem si povídala s MenTem. Něco se stalo. Teď už jsem necítila nic. Nebyla mi zima  jako před chvílí. Ale nebylo mi ani teplo. Nebyla jsem smutná, protože jsem téměř všechno ztratila. Ale ani jsem nebyla šťastná. Cítila jsem se... nijak. Prostě jsem nic necítila, kromě něčeho. Byl tam takový malý bod, od kterého jsem se nejspíše měla odrážet. Jakoby nutkání něco udělat. Něco pro vás hrozného, ale já jsem si to hned oblíbila. Nikdy bych nečekala, že budu jako on. Ale stalo se.

Přišla jsem domů a mamka se na mě vrhla. Objala mě, ale já jsem jí to neopětovala.
"Jsi v pořádku?"
"Naprosto." řekla jsem pološeptem.
"Kde jsi byla? Je skoro půlnoc!"
"Přemýšlela jsem."
"Přes deset hodin? To se mi nezdá." odpověděla. Já jsem odešla do pokoje.
Nebyla jsem unavená. Takže jsem se jenom dívala z okna.
"Zlatíčko, jsi v pořádku?" řekla se strachem v hlase matka, která teď přišla.
"Najednou se o mě zajímáš. A ano, jsem v pořádku." Otočila jsem se k ní.
"Nechceš si tu bundu sundat? Tobě je zima?"
"Ne."
"Dobře, tak já půjdu za tatínkem, ano?" odešla.

Dívala jsem se z okna už několik hodin, když jsem uslyšela hlas v mojí hlavě.
"Udělej to." opakoval pořád dokola. Já věděla přesně co. Celou dobu tu o tom přemýšlím.
Šla jsem do kuchyně, vzala nůž a šla zase zpátky nahoru. Rozsvítila jsem na chodbě. Pomalu jsem šla do ložnice rodičů. Nerozsvítila jsem. Byla tam dost světla z chodby. Šla jsem k jejich posteli. Připadala jsem si jako Jeff the killer. Ale nedělala jsem to za účelem, abych byla jako on. Byla to pomsta. Za to, že mi celé roky nevěřili. Mohli mi pomoct, ale neudělali to. Doslova mi vrazili kudlu do zad. Hah, jak tématické, že? To samé jsem udělala i já!