Ruská ruleta [OPRAVUJI]

DENÍK DYLENA LOSERA 3. 1. 1972

Dnes k nám přešel nový kluk. Jmenuje se Ben, od pohledu vypadá na osm, ale co mi prozradil, je mu dvanáct. Luren se ho zeptala, odkud ho sebrali, zaváhal a vypadalo to, že na to nechce vzpomínat, ale nakonec nám to řekl. Říkal, že šel se sestrou a jejími kamarádkami do parku. Jeho sestra, Emma, byla o něco menší než on, bylo jí šest. Aby holky zabavil, navrhl, že si s nimi zahraje schovávanou, všechny souhlasily a tak začal pikat. Když se poté ohlížel do křoví, ze zadu prý ucítil silnou bolest do hlavy, spadl do bezvědomí a až po několika minutách se probudil mezi námi. Je to milý kluk, je smutné, že ho potkal takový osud, jako nás.

Je to zvláštní, jak nám zde čas utíká rychle. Čím více si toho píšu, tím stále méně věřím v záchranu. Jsem tu nejdéle z nich, většinu, co zde byla již potkal osud smrti, já jediný mám stále velké štěstí na přežití. Nevím, jestli se tomu dá říkat úplně štěstí, raději bych zemřel. Život tady není život, ale stejnak si myslím, že mě brzy zabijí, čím déle tu jsem, tím více to zde znám a mám větší šanci na útěk. Normálně by bylo snadné vytrhnout tu povolenou mříž, rozbít okno a utéct, ale je napadlý sníh, my na sobě máme pouze krátké rukávy a ke všemu nevíme, kde jsme. Jsme určitě daleko od civilizace, protože když sem vezli mě, probudil jsem se dříve a z malého okénka v dodávce jsem zahlédl jen a pouze les, žádné zvíře, žádné lidi, jen a jen les.

Odpoledne ke mně Ben přišel, vypadal jako hromádka neštěstí. Šel se zeptat, co s námi bude. Ptá se na to každý, já jim nechci lhát, chci, aby věděli pravdu. Zkusím zde vše vypsat do puntíku, nebylo toho moc, ale z nedostatku jídla občas ztrácím vědomí o tom, co říkám a proto si to často nepamatuji:

„Tady všechny čeká stejný osud, zemřít. Hrajou tady s námi sebevražednou hru - Ruskou ruletu. Vyberou se dva, nebo více z nás, kteří budou bojovat o život. Lidé na jevišti si vsází na to, kdo umře, něco jako sázky na dostizích a tak. Poté se do jeviště něco pustí, nebo jakákoli disciplína, při které musí někdo zemřít." Chlapec se třásl, nijak se mu nedivím, já se také třásl.

„Něco podobného jsem viděl v jednom film. Mířili na sebe revolvery, nikdo nevěděl, v jakém je kulka, a potom si vzájemně střelili do hlavy. Jen jeden však zemřel, protože měl kulku pouze ten, který ho zastřelil. To tady také s vámi hrají?" Ptal se dál chlapec. Polkl jsem a připustil jeho domněnku. Pak přišla otázka, na kterou jsem nebyl připraven:

„Proč si ještě neumřel," Bena to zvláště zajímalo, dokonce přestal vzlykat, aby se mi mohl bezproblémově podívat do očí. Polkl jsem. „Sarah říkala, že nikdo zde není déle jak ty, jsi zde prý pět let. Jak to, že jsi ještě nezemřel?"

„To je těžké, prostě nikdy nemám tu smůlu, nebo spíše to štěstí."

„Máš štěstí, vždyť si již pět let nezemřel, co chceš víc?" vyhrkl na mě s udiveným pohledem.

„Raději bych zemřel. Zde to není stejný život, jaký jsem měl doma, zde to je pouze mučení, vy se možná modlíte, abyste nezemřeli, ale já se modlím, abych zemřel. Tady to je něco jako..." větu jsem raději nedokončil, nechtěl jsem na to vzpomínat.

„Jako co Dylene," ptal se Chris. ,,Řekni nám to."

„Nic vám říkat nebudu!" zařval jsem. V místnosti, kde jsem byl, najednou zavládla tichost, až mě to děsilo. Za několik málo minut se i ostatní začali znovu věnovat něčemu jinému.

„Jak ses sem dostal?" zeptal se Ben.

„To není důležité," opáčil jsem, ale Ben se nedal.

„Mě to zajímá."

„Ale já ti to nechci říct. Prosím jdi, chci být sám," řekl jsem, ačkoli jsem věděl, že v malé místnost s padesáti dětmi nikdy nemohu být sám. Opřel jsem se o zeď a sledoval jsem Bena, co běží za Peterem. Peter se na něj otočil a Ben se ho dosti nahlas zeptala:

„Jak se sem Dylen dostal?"

„To nikdo z nás neví, Dylen nám to nikdy neřekl," odvětil Peter a znovu se otočil na Lilly a začal s ní něco probírat.

Podíval jsem se na Bena, on se na mě díval také. Vypadal v celku sklesle. Nejspíše ho to opravdu zajímalo, ale já nechtěl vzpomínat na to, když mi bylo deset. Když mě sem tehdy přivezli, s nikým jsem se nebavil, byl jsem ve velké depresi, usiloval jsem o sebevraždě, kažou disciplínou na pódiu jsem doufal, že konečně přijde ten den, kdy zemřu.

Uslyšel jsem kroky, hlasité kroky ze schodů. Věděl jsem co to znamená. Podíval jsem se na nástěnné hodiny nad dveřmi, bylo půl sedmé večer, přišel čas. Vstal jsem a postavil se před dveře. Uslyšel jsem cinkání železa, vrzání jiných dveří. Následovně jsem uviděl malou postavu ve skle ve dveřích. Sklo bylo neprůstřelné, již několikrát jsem se totiž pokoušel o jejich rozbití. Postavy se pomalu blížili a já napjatě stál před dveřmi. Ostatní seděli dál. Postavy již byly před dveřmi a jedna z nich několikrát otočila svazkem klíčů v klíčové dírce. Dveře se otevřely.

Přede mnou stál muž, v celku mladý a dosti svalnatý. Za ním se trousil další muž, podobný prvnímu, jen o hubenější.

„Pojďte děcka, už tam na vás čekají."