Mé vlčí já - Queen

Kapitola I

Běžela jsem přes les. Kolem stromů, ať už jehličňanů nebo listnatých. Zrovna jsem přeskakovala jeden tmavý kmen, když se za mnou ozvalo šuštění. To, které znám. Které mě straší ve snech a nemohu se ho zbavit. Pokaždé, když skoro zjistím, co to je, vypaří se to. Prostě zmizí. Tentokrát jsem to ale vzdala s jišťováním, co to je a utíkala jsem. Najednou jsem ztratila půdu pod tlapkami. Jakto?! Vždyť tenhle tajemný les znám jako svůj čenich! Padala jsem do propasti. Za chvíli bude konec. Konec pádu. Připravovala jsem se na náraz a palčivou bolest. Ale ještě na něco. Na smrt...

Těsně před koncem pádu jsem se probudila. Byl to jen sen... snažila jsem se uklidnit. Sen jako vždy... Ten, co mě doprovází každou nocí, ale má jiný průběh. Ale kořen stejný. Podívala jsem se na mé přední tlapy. Chvíli trvalo, než jsem se pořádně probudila.

Byla jsem ve své noře. Pokud se tomu dá říkat nora. Usoudila jsem, že půjdu ven. Moje vlčí maminka vždy říkala, že ve smečce je největší bezpečí. To já jsem ale neměla. Koukla jsem kolem sebe. Životaprázdno. Byla jsem sama. Jen já a myšlenky. Dneska jsem měla jít dál. Vydat se na cestu. Rozhodla jsem se nechat všechny vzpomínky za sebou. Ale na některé zapomenout nelze. Bohužel. Ale někdy i bohu dík. Například vzpomínka na moji matku a sourozence. Nebo pak vzpomínka na moji bývalou smečku. Neblahá vzpomínka... Vyhnali mě, protože bylo ve smečce moc vlků. A já byla prý nejslabší. Ale pořád žiji! Usmála jsem se a vzala do tlamy zbytek králičího masa.

Vyrazila jsem. Měla jsem noru u konce lesa, takže jsem brzy vyšla na louku. Kořisti jsem si nevšímala. Pokud není nutno, žij a nech žít. Nepokoušela jsem se plížit. Kvůli mé bílé srsti bych byla stejně vidět. Mířila jsem přes celou pláň. Dole byl potok. Dlouze jsem se napila. Rozhlédla jsem se kolem a pak mi to došlo... Kde je voda, tam je smečka! Nebo lidé... Ale široko daleko jsem žádnou pachovou stopu nezachytila. Naštěstí. Kdybych šla proti proudu, došla bych k horám. A dle toho, že potok byl ještě malý a slabý, jsem usoudila, že tam smečka nebude. Takže jsem vyrazila po proudu.

Procházela jsem lesem u potoka. Vody bylo čím dál více a koryto větší, takže se z potoka stala spíše řeka. Předtím jsem běžela, ale teď jsem přešla do klusu. Pak jsem ucítila pach několika vlků. Byli slabé, ale i přesto jsem se chtěla posílit, kdyby byl boj. Sedla jsem si ke břehu řeky a maso pustila z tlamy před sebe. Nakonec jsem ho snědla celé.

Vydala jsem se po pachu vlků. Nakonec jsem vešla na území, které bylo označkované. Smečka... Pomyslela jsem si. Musela jsem být opatrnější, protože tu budou hlídky. Ikdyž... Na ně chci vlastně narazit. Pokud se mám přidat, tak se o mě mají dozvědět, ne?

Pak mi na čumák padla kapka vody. Poté na hřbet. Podívala jsem se na oblohu. Sakra! Začínalo pršet. Chtěla jsem jít rychle po pachu a najít ty vlky. Ale nakonec jsem ani nemusela.

Začal pěkný slejvák a já zakňučela. V tom na mě ze křoví něco vyskočila a přišpendlilo k zemi. Když jsem u ucha uslyšela zavrčení, pochopila jsem, kdo to je...

Ahoj, nechci sem psát ty tipické kecy jako u většiny příběhů (no dobře, vote či sdílení potěší), ale budu ráda, když napíšete, zda se vám příběh líbí a jestli mám pokračovat.

Pokud se vám něco nelíbí, nepište komentáře tipu: Chcípni, protože to mi nijak nepomůže příběh vylepšit. Jestli máte nějakou kritiku, tak mi jí řekněte a kdyžtak poraďte, jak to vylepšit, to pomůže líp.

A ještě upozorňuji, že normálně dělám delší příběhy, ale úvod mívám krátký.

Tak jsem se zase rozepsala...

Já se loučím

Ester810