Capella Spica Black //DOKONČENO//

15. Útok

Po skoro měsíci a půl, který mě dělil od toho okamžiku, kdy jsem vstoupila do Fénixova řádu, se můj život příliš neměnil. Řád nepotřeboval, abych chodila na nějaké akce, jelikož nechával nováčky, aby se rozkoukali a do terénu posílal už zkušenější členy. A za pět měsíců od mého nástupu do práce mi už dokonce bylo dovoleno i prodávat zákazníkům hůlky, a ne je jen vyrábět, jako tomu byl doposud.

„Dobrý den, potřebuji, aby se mi někdo podíval na hůlku. Nějak zlobí," s cinknutím zvonku na dveřích vešla do místnosti postarší čarodějka v šatech se složitým účesem.

„Zdravím. Ukažte mi jí. Podívám se," řekla jsem a ukázala na pult. Čarodějka vytáhla velice elegantní a krásnou hůlku, která byla celá z tmavě růžového dřeva a velice zajímavými rytinami. Vzala jsem ji do ruky a téměř okamžitě poznala dřevo ze Střední Afriky, zvané Makoré, které se vyznačuje právě tmavou, narůžovělou barvou a občas lehce přechází do červena. Jádro mi přišlo podobné žíním z jednorožce nebo testrála, ale tohle mi bylo tak nějak... vzpurnější a hrdější. Chvilku jsem přemýšlela, co by to mohlo být, ale nic mě nenapadalo. U pana Ollivandera jsem používala výhradně pera z fénixe, blány z draka a nebo žíně z jednorožce. Občas v některé hůlce zužitkoval i vlasy víl nebo vodních lidí a žíně z testrálů, nicméně, toto jádro mi nepřipomínalo nic z toho.

„Z čeho je jádro?" zeptala jsem se po asi dvou minutách, kdy jsem stále nemohla na nic přijít.

„Měla by v sobě mít ocasní žíni z hipogryfa," odpověděla paní se složitým účesem a já trochu se ušklíbla, protože jsem měla pocit, že už vím, proč hůlka nefunguje.

Hipogryfové jsou sice kouzelná zvířata, ale nejsou nijak spjati s magií. Jednorožci dokážou kouzlit, pokud budou trénovat. Testrály nevidí každý a oboje tyhle vlastnosti způsobuje magie uvnitř těchto tvorů, kteří, stejně jako kouzelníci, mají kouzelné jádro. Hipogryfové ne... a proto po nějaké době přestávají hůlky s těmito jádry fungovat. Magie v nich je slabší a po určitém čase vymizí.

„Hm," zamumlala jsem a pro jistotu provedla několik kontrolních kouzel, bych si byla jistá, že chyba je skutečně v jádru, „jak dlouho už nekouzlí?"

„Úplně přestala až teď, v poslední době. Ale už nějaký čas odmítá provádět složitější kouzla," odpověděla a zatvářila se poměrně mrzutě.

„V tom případě vám bohužel musím oznámit, že vaše hůlka již fungovat nikdy nebude. Vyčerpala jste magii vyčerpanou v jádře," řekla jsem čarodějce a vrátila jí hůlku, „buď si musíte koupit novou hůlku, nebo se bez ní obejít."

„To teda ne," zamračila se na mě a skoro doslovně se proměnila v napruženou fúrii, „musíte se na ní jen pořádně podívat a odstranit tu závadu. A vy jste prostě líná, tak říkáte, že už nikdy kouzlit nebude. Chci okamžitě mluvit s majitelem. Určitě mi řekne, že jste jen neschopná a možná vás i vyhodí. Zavolejte pana Ollivandera."

Povzdechla jsem si a poté se jí to pokusila znovu vysvětlit: „Podívejte se, pokud jste vypotřebovala magii uloženou v jádře hůlky, a já jsem přesvědčená, že ano, tak už prostě a jednoduše fungovat nebude. Musíte si zkrátka pořídit novou."

„Opakuji, že chci okamžitě mluvit s panem Ollivanderem," štěkla po mně velice nepříjemně a následně připojila výhrůžku, „nepřejte si, abych se naštvala. Jmenuji se Gertruda Harperová-Schraderová a obě moje rodiny jsou schopné vám zajisti dlouhý pobyt v Azkabanu."

Já pochopitelně věděla jak o Schraderových tak o Harperových, ale ani jedno z těch jmen mi nenahánělo strach. Harperovi se proslavili maximálně tím, že většina členů jejich rodiny zahynula nějakým hloupým způsobem. A i přestože byly tyto klany poměrně známé, já byla pořád ještě Blacková a oni mi nemohli prakticky nic. Má matka by nikdy nepřipustila, aby si na mě dovoloval někdo 'podřadný', přestože mě docela určitě nenáviděla... a teta Waldburga mě dost možná už vypálila z rodokmenu.