Capella Spica Black //DOKONČENO//

7. Prsten

Pomalu jsem kráčela po rozlehlých pozemcích Bradavické školy a nechala myšlenky zcela bez zábran vířit mou hlavou. Ignorovala jsem tu trochu šustícího listí, které už stihlo spadnout, neodpovídala na pozdravy některých spolužáků, kteří mě poznali a mávali na mě. Kráčela jsem oním loudavým krokem, jímž se vyznačují enormně líní nebo unavení lidé, a dívala se sotva na špičky svých bot.

V zamyšlení, které bylo způsobené především podezřelým chováním mého otce, jsem si ani nevšimla, že jsem zabrousila až ke krajům Zapovězeného lesa. Pokud jsem jsi zpětně správně vzpomínala, chvilku jsem se jen tak poflakovala kolem, než jsem zamířila hlouběji mezi stromy.

Les byl najednou o poznání hustší a tmavší. Vzduch se ochladil, protože zamotanou spletí větví prostoupilo jen málo slunečních paprsků. Rostlo zde mnohem více roští, trnitých keřů a drobných zakrnělých stromků, pro které zde nebylo dost slunečního světla, prostoru a živin.

Pořád se mi v hlavě motaly myšlenky o tom, jak je to celé divné. Nelíbilo se mi, že mě otec nekáral za má rozhodnutí. Jen mi vyčítal, že jsem se podle něj nezachovala moudře. Ale tohle nebyl jeho styl. Náš styl. Styl Blackových. Nakonec jsem dospěla k závěru, že počkám a uvidím.

Když jsem si rozmyslela tento, dle mého názoru celkem logický, závěr, konečně jsem začala vnímat své okolí. To, že jsem se nacházela v Zapovězeném lese mi došlo docela rychle. Co mi chvilku trvalo, bylo identifikovat to podivné vrčení, které se za mnou najednou začalo ozývat. I když jsem se otočila a původce zvuku viděla na vlastní oči, můj mozek zkrátka a dobře odmítl zpracovat něco tak hrozivého.

Seznamte se prosím s Akromantulí. Obřím černým chlupatým pavoukem, který měl zřejmě chuť na jednu chutnou studentku: „Ehm.. Ahoj... Nevíš, kudy se dostanu zpátky do hradu?" zeptala jsem se hloupě.

„Vím," zasyčela ta Akromantule chvilku poté, co přestala s pobaveným cvakáním kusadly, „ale nevidím důvod, proč to vykládat svému obědu," dodala ještě.

„Aha. No, ale já ti nejspíš nebudu chutnat," zamumlala jsem další skvěle promyšlenou větu, protože jsem prostě nějak zapomněla přemýšlet.

„Ne? Ale proč ne?" zeptala se Akromantule, naklonila hlavu na stranu jako pes a začuchala ve vzduchu, „voníš jako kouzelník. A čistokrevný. Ti jsou nejlepší."

„Super... problém je ale v tom, že já už budu muset jít..." zamumlala jsem, otočila se na patě a začala zdrhat. Dobrá zpráva byla, že Akromantule se na moment zarazila. Špatná byla, že ten moment byl na můj vkus až příliš krátký.

Rychle jsem zahnula mezi dva stromy, které rostly blízko sebe a protáhla se mezi nimi. Doufala jsem, že by tam mohla Akromatule uvíznout. K mé smůle však nebyla tak hloupá, jak jsem doufala, takže stromy oběhla, převálcovala několik mladých smrčků a už mě držela. Za kotníky.

Když mě zvedala, podařilo se mi nahmatat jakousi dlouhou dřevěnou věc, kterou jsem rozhodla použít jakožto nouzovou zbraň poslední naděje. Praštila jsem s tím Akromantuli po hlavě, což mi Merlinužel moc nepomohlo. Akromantule mě vytáhla vysoko do vzduchu, využívajíc tak celou délku své nohy, a ani sebevětší zmítání a mlácení dřevěnou věcí kolem sebe mi moc nepomohlo.

Po několikasekundovém nevyrovnaném boji, který se v mém případě odehrával hlavou dolů, jsem zůstala viset ve vzduchu moc daleko od Akromantule a zírala přímo do dutiny ústní pavouka. Nádherný pohled i pocit.

Akromantule si mě začala pomalu přitahovat, připravená na jakékoliv známky odporu, já však byla moc vyčerpaná předchozím bojem. Na poslední chvíli, když už Akromantule pomalu ochutnávala moje nebohé vlasy, se přiřítila moje záchrana.