Capella Spica Black //DOKONČENO//

16. Zvěd

Opatrně jsem otevřela dveře s hůlkou připravenou k okamžitému útoku a vzápětí se zamračila: „Co tu chceš?" štěkla jsem po něm nepříjemně. Přestože jsme kdysi byli přátelé, teď jsem k němu chovala asi stejnou důvěru jako k Siriusovi.

„Potřebuju pomoc," řekl Severus váhavě a poté ztrápeně dodal, „nikdo od vás mi nevěří."

„A ty se ještě divíš?" zeptala jsem s povytaženým obočím a zamračila se na něj, „já kdysi žila v domnění, že jsi inteligentní. Promiň, že jsem ti křivdila."

„Omluva se přijímá," zavrčel na mě ironicky Severus, „ale já doopravdy potřebuju pomoct."

„Proč si myslíš, že bych ti zrovna já měla - nebo chtěla, když už jsme u toho - pomáhat?" zasmála jsem se sarkasticky, „myslíš, že nevím, že jsi se k Voldemortovi přidal? Že jsem si nevšimla, jak jsi tam postával, když mi měli vypálit Znamení? Vybral jsi si svou cestu a já mám tu svou."

„Jde o jednu věštbu. Podle ní se má koncem července narodit kluk, jehož rodiče se už třikrát postavili Pánovi zla. Bude mít nějakou schopnost, díky níž dokáže porazit Pána zla, který ho poznamená jako sobě rovného. Ten popis sedí jen na dva kluky, ale on už si vybral. Mohl by to být buď mladý Longbottom, a nebo ten Potterovic spratek. A on si myslí, že je to její syn. Chce je najít a zabít. Všechny. Bez výjimky. Chce zabít ji..." vyrazil ze sebe a najednou vypadal tak žalostně, až mi ho skoro bylo líto.

„A co čekáš, že udělám já?" zavrčela jsem na něj potichu a měla skoro pocit, jako by mi rostly tesáky.

„Musíš ji varovat. Musí přežít," dodal ještě a já se jen zasmála.

„A ty si myslíš, že budou věnovat pozornost varování ode mě? Zvlášť, když jsi mi to řekl ty? Nikdo tomu neuvěří. I já sama ti věřím jen proto, že se tvoje verze shoduje s několika dalšími věštbami a legendami, které jsem kdysi slyšela. A mimochodem, jak to vlastně zjistil?"

„Já mu to řekl," zašeptal potichu Severus a já se na něj zamračila. Podvědomě jsem cítila, že říká pravdu, ale stejně mi to celé přišlo hloupé.

„Takže si to shrneme, ano? Ty po mně chceš, abych varovala Lily před Voldemortem, kterého jsi na její stopu vlastně přivedl ty. A čekáš, že mi ostatní uvěří, zvlášť když mám ty informace z tak nespolehlivého zdroje, jako jsi ty?" čím víc jsem toho říkala, tím absurdnějšími to celé přišlo. Mávnutím ruky jsem to celé hodila prozatím za hlavu: „Radši mi prozraď, odkud to víš ty?"

„U Prasečí hlavy jsem potkal Trelawneyovou. Ona zatím neví, že patřím ke Smrtijedům. Nějakou chvilku jsme si povídali, když najednou začala mluvit tak nějak divně. Asi jako kdyby mluvily tři Trelawneyové do dlouhé trubky. Říkala tu věštbu, ale než ji stačila dokončit, otevřely se vchodové dveře, u kterých jsme stáli, a praštily ji. Když se probrala, tak už byla v pořádku a nepamatovala si nic," odpověděl.

„Takže mi to nikdo nepotvrdí," zamumlala jsem, „a jak mám vědět, jestli tě neposlal Voldemort, abys mi nakukal nějakou pitomost?"

„Nemáš. Jen se postarej, aby Lily Potterová přežila. Jasné? Ona musí přežít?"

„Ne, že bych Lily přála smrt, ale proč ti záleží jen na jejím životě? Hm? Ty stovky dalších obětí ti nevadí?!"

„Proč? Zrovna ty se mě ptáš proč? Expecto Patronum!" vyjel na mě. Laň, která elegantně vyplula z hrotu jeho hůlky, mě ale stejně trochu zarazila, i když jsem věděla, že byl do Lily zakoukaný. Už jen z toho prostého důvodu, že jsem si myslela, že je to za ním.