Capella Spica Black //DOKONČENO//

34. Princ dvojí krve

Na konci prázdnin:

„Jste si naprosto jistý, Brumbále?" zamračila jsem se na ředitelovu vysokou postavu.

„Samozřejmě. Toto je nejlepší volba. A navíc, vás se to ani netýká," odpověděl a vyzývavě se na mě podíval.

„Má pravdu, Ello. Tohle je to nejchytřejší, co můžeme udělat, pokud nechceme, aby se Dracovi něco stalo. Určitě to chápeš. Je to logické," promluvil poprvé Severus a nasadil odhodlaný výraz.

„Já tomu rozumím. A vím, že je to pravděpodobně to nejlepší, co můžeme udělat. Ale neznamená to, že se mi to musí líbit. Nemůžu to udělat já?" navrhla jsem.

„To nepřipadá v úvahu. Nezapomeňte, že, ať vás zbytek Řádu nenávidí sebevíc, pořád vás ještě respektují, jakožto nebezpečného spoluhráče. Severuse sice také berou jako nebezpečného, ale ne jako spoluhráče," odpověděl Brumbál.

„No právě proto. Roztrhají tě za živa," obrátila jsem se na svého kamaráda a založila si ruce na prsou.

„Neboj, já se dokážu vypařit obdivuhodně rychle, když je to potřeba," pokusil se mě uklidnit, ale moc mu to nevyšlo.

„Navíc se obávám, že by nenáviděli úplně každého, kdo by mě zabil. I kdyby to byl sám Harry," dodal ještě Brumbál a já si pohrdavě odfrkla.

„Ale prosím vás. Ten vás zbožňuje. Nikdy by vám nic neudělal," ušklíbla jsem se, ale poté kapitulovala, „ale jak myslíte."

„Výborně. V tom případě už můžete jít," ředitel si zamnul ruce a poté nás propustil pryč. Naštvaně jsem vydusala z místnosti a Severus šel s otráveným výrazem za mnou.

„Dovol, abych ti připomněl, že to jsem ten, který má být věčně otrávený," zasmál se, ale stáhl se, když jsem ho propálila vzteklým pohledem, „tak promiň. Ale hlavně nezapomeň předstírat, že jsi na mě taky zanevřela."

„Jo, jo, já vím. Já tohle všechno vím. Jen se mi to prostě nelíbí," zavrčela jsem na něj.

„Musíš to udělat. Jinak tě Řád zabije," zamračil se na mě.

„Nemusím. Jediné, co musím je umřít. Vlastně počkej, ani to nemusím. Nemusím doopravdy nic," odsekla jsem a poté zamračila se na Protivu, který právě zamykal nějakou třídu, „koukej zmizet!"

„Capello Spico Blacková!" křikl na mě tlumeně, „nemáš na výběr. Prostě to uděláš!"

Tiše jsem zavrčela na protest, ale přeci jen jsem po chvilce kapitulovala. Pozorovala jsem Protivu, který po chvíli rozmýšlení přeci jen pomalu odletěl, když jsem Severusovi odpovídala: „Jak myslíš... ale nečekej, že z toho vzejde něco dobrého."

„Takové iluze jsem ztratil už dávno," odtušil Severus a přemístil se do hlavního štábu. Já se chytila Samira a následovala jsem jeho příkladu. Od té doby, co jsem se vrátila od Smrti se ke mně všichni začali chovat ještě odtažitěji, což jsem jim ovšem nemohla vyčítat. Byla jsem ta divná, kterou mezi sebou trpěli především kvůli Brumbálovu rozkazu.

„Kráturo! Jak to tady dnes vypadalo?" přede mnou se objevil čistě oblečený skřítek a hluboce se uklonil.

„Všichni mladí byli zamčení v pokoji a zřejmě oplakávali pana Siriuse. Zbytek Řádu se celou dobu radil, Krátura neví o čem, ale několikrát zaslechl jméno paní Capelly a pana Severuse," oznámil s další úklonou, převzal naše pláště a odložil je na věšák.

„Dobře," povzdechla jsem si, „díky," dodala jsem ještě a poté se vydala rovnou do jídelny, kde už čekali skoro všichni členové Řádu.

,Problémy za tři, dva, jedna...' vyslala jsem k Severusovi krátkou myšlenku a pokusila se nasadit klidný výraz ještě předtím, než vejdu do jámy lvové, jak jsem překřtila tu velkou místnost, jen zřídkakdy prázdnou. Skoro vždycky tam trčel alespoň jeden dva členové Fénixova řádu.