Capella Spica Black //DOKONČENO//

17. Pravda a den D

„A teď se ukáže, že jsi lhala, sestřenko. Jsem si víc, než jistý, že tam žádná věštba nebude," ušklíbl se Sirius, když jsme čekali na pokyn ke vstupu do síně vybavené stovkami regálů a miliony skleněných koulí.

„Díky za důvěru. Skoro bych si myslela, že jsi můj příbuzný, kdybys nebyl tak hloupý," odsekla jsem a poté promluvila na bystrozora, který nám odemkl dveře od síně, „děkuji."

Spolu se mnou se tu věštbu mělo vydat ještě dalších pět lidí. Zkušení bratři Fabián a Gideon Prewettovi, přívětivá Dorcas Meadowsová, krásná Marlene McKinnonová a můj věčně otravný bratranec Sirius Black. Nádherná směska. Původně s námi měla jít i Hestia Jonesová, ale její šéf jí nakonec nedal v práci volno, a Marlenina sestra, kterou však matka přemluvila, aby to nedělala.

„Dobře, rozdělíme se do dvojic, ať nám to jde rychleji. Rozdělte se jak chcete, ale vy dva pokud možno ne spolu," ukázal Gideon na mě a Siriuse.

„To by mě ani nenapadlo," promluvili jsme unisono a poté se probodli pohledy. Já jsem šla nakonec s Dorcas, Sirius s Marlene, kterou jsem předem litovala a bratři spolu.

Já a Dorcas jsme šly prohledat pravou část, Marlene se Siriusem levou a Fabián s bratrem střed. Po rozlehlém prostoru se sporým osvětlením jsme bloudily možná dvě hodiny, než se celou síní rozlehl zesílený hlas jednoho z bratrů: „Všichni sem, do uličky sto třicet šest, regál čtrnáct."

Podívala jsem se na Dorcas a poté jsme obě svorně vyběhly směrem k hlasu a jen zběžně se dívaly na čísla regálů a uliček, abychom si udržely alespoň jakýs takýs přehled o tom, kde jsme.

„Našli jste ji?" vydechla jsem přerývavě a vydýchávala náš dost zmatečný běh k nim.

„Myslím, že ano. Neříkala jsi, že se to týká i tebe," odpověděl Gideon a ukázal na skleněnou kouli o velikosti trochu většího tenisového míčku. Na zaprášené jmenovce stálo úhledným písmem: Harry James Potter, Tom Rojvol Raddle, Capella Spica Blacková.

„Neříkala," potvrdila jsem a přejela bříškem prstu po nápisu na podstavci koule, „nevěděla jsem to. Ale to je jedno. Prostě si jí vezmu a u Brumbála můžeme zjistit, o co jde."

„My to odsud můžeme odnést?" zeptala se Marlene a lehce se zamračila.

„Nejspíš ne. Ale ta věštba se mě týká a já na to mám právo. A mimo to, pravidla nejsou to, co by mě dvakrát zajímalo. Alespoň v tomto případě," dodala jsem, než stihl Sirius cokoliv poznamenat, pevně uchopila překvapivě těžkou kouli a sundala ji z podstavce s cedulkou, „A tohle si taky vezmu," popadla jsem výše zmíněný podstavec a zastrčila si o s věštbu do kapsy.

„Jdete?" s povytaženým obočím jsem si prohlédla všechny přítomné a poté zamířila k východu.

***

„Jak si to teda mám poslechnout, aniž bych to musela rozbít? Budu to muset vrátit," zeptala jsem se netrpělivě Brumbála a přehazovala si skleněnou věštbu z ruky do ruky. Ostatní čekali za dveřmi a místnost byla vybavena proti odposlouchávacím kouzlem.

„Ach ano. Fatum revelio," ředitel Bradavic švihl hůlkou.

"Příchod toho, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se blíží. Narodí se těm, kteří se mu již třikrát postavili, na samotném sklonku sedmého měsíce roku a Pán zla ho poznamená jako sobě rovného. On však bude mít moc, jakou Pán zla sám nezná. Proto jeden z nich musí zemřít rukou druhého, neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu. Ten, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se narodí, až sedmý měsíc bude umírat. K pomoci mu půjde čistokrevný havran, jenž má na své straně dávné proroctví i všechno živé."