Capella Spica Black //DOKONČENO//

3. Proslov

 „Máme před sebou další školní rok. Doufám, že si letos vtlučete znovu do hlavy vše, co jste o prázdninách zapomněli, a že se vám tu bude líbit. Dále vítám nové tváře, které nastupují do prvních ročníků. Chtěl bych vás požádat, abyste se v rámci svých omezených možností pokoušeli neztratit se.

Přeji mnoho štěstí pátým ročníkům do jejich NKÚ, doufám, že budete dělat škole čest. To samé platí i pro sedmáky, kteří jsou zde letos naposled a kterým přeji hodně štěstí do života venku.

Nyní něco málo ke školnímu řádu. Školník, pan Pringle, mě požádal, abych všem studentům připomněl, že je zakázáno kouzlit po chodbách a chodit do hradu se špinavými botami. Celý školní řád si můžete přečíst v kanceláři pana Pringla.

Dále je zakázáno vstupovat do Zakázaného lesa. Je zde mnoho nebezpečných zvířat, která jsou velmi často životu nebezpečná. A prosím, pokud se mezi vámi najde kdosi se sebevražednými sklony, vyberte si nějakou méně bolestivou variantu, se kterou nebude tolik papírování.

A jako poslední bod mého proslovu, vítám zde novou profesorku Obrany proti černé magii. Je mi velkým potěšením přivítat naši novou posilu, profesorku Emmelinu Vanceovou. Podařilo se mi ji sehnat až opravdu na poslední chvíli, takže doufám, že se k ní budete chovat slušně. I když věřím, že ona si svou autoritu získá i sama," do Velké síně vstoupila velmi majestátně vyhlížející čarodějka v tmavě vínovém hábitu s dlouhými, plavými vlasy spletenými do francouzského copu. Na hlavě měla jednoduchý, špičatý a, stejně jako hábit, vínově zbarvený klobouk.

Přistoupila k Brumbálovu řečnickému pultíku, potřásla mu rukou a usedla na volnou židli mezi profesorku Minervu McGonagallovou a profesorku Septimu Vektorovou, která vyučovala věštění z čísel.

„A nyní, když už jsem vám sdělil vše důležité pro tento rok, můžete se pustit do jídla. Přeji dobrou chuť," profesor si za obrovského potlesku sedl zpět na své zdobené křeslo. Ještě předtím ale tleskl rukama a na obrovských talířích a jídelních mísách se objevily tuny jídla, do kterých se všichni s vervou pustili.

„Vypadá to, že se tu nudit rozhodně nebudeme, co říkáš?" zeptala se mě Angelina se smíchem a trhla hlavou k partičce z Nebelvíru, ve které byl můj bratranec, Potter, Lupin a Pettigrew. Pettigrew se cpal bramborami, Lupin taky jedl, ale poněkud civilizovaněji. Sirius a Potter místo toho popadli velké polévkové lžíce a jednoduchým katapultem po sobě stříleli hrachovou kaši. V okruhu dvou metrů od nich se velmi brzy vylidnilo.

„Nepochybně. Oba se chovají jako malé dě - podívej!" vykřikla jsem tlumeně a ukázala na pobaveně se tvářícího ducha, který o pár míst dál předváděl jinému hloučku svou skorobezhlavost.

„Sir Nicholas se velmi rád předvádí před žáky prvního ročníku. Myslí si, kdovíjak to není vtipné," mezi mě a Angelinu vplula dáma zahalená do dlouhého pláště a opovržlivě hleděla k Nebelvírům, „zdravím vás, mé jméno je Helena a jsem kolejní duch Havraspáru. Pokud byste potřebovali s něčím pomoci, obraťte se na mne. Spolu s baronem jsem pravděpodobně nejstarší obyvatel tohoto hradu, tudíž se tu již vyznám opravdu dobře. Nyní přijde na řadu hymna, tak byste možná měly začít dávat pozor," domluvila a odlétla ke stropu, kde proletovala mezerami mezi jednotlivými svícemi.

Ředitel skutečně povstal ze svého křesla: „Nyní, když jste všichni najedeni, zbývá pouze jedno. Poprosím všechny, aby si vybrali melodii, jedno jakou, a zpívali spolu s ostatními," na to mávl hůlkou a vyčarovaná zlatá stuha se zkroutila do slov z textu.

Bradavice, Brada Bradavice,
každý z nás chce vědět víc, než ví,
ať jsme ještě hloupí jelimánci,
nebo nám už vlasy šediví.
Našim hlavám může nejvíc prospět,
když se tady něco naučí,
teď je v nich vzduch a spousta much,
prachu a starých pavučin.
Učte nás všechno, co za to stojí
a co leckdo z nás už zapomněl,
Pomozte nám a každý sám
zvládne víc, než by vůbec měl.

Každý přítomný člověk, který se uvolil, že bude zpívat, skončil v jiný čas, než ostatní, ale učitelé nevypadali, že jim to příliš vadí. Estetický dojem z celé té rádoby hudební motanice byl všelijaký.

„Výborně. Poprosím nyní prefekty a první ročníky, aby se vydali ke svým kolejním společenským místnostem. Ostatní studenti počkají, až všichni prvňáci odejdou a teprve poté se vypraví do svých ložnic. Děkuji a dobrou noc," po Brumbálových slovech se od každého stolu zvedlo přibližně pět až šest jedenáctiletých a dva starší studenti. Tím se předešlo různým komplikacím s odchodem, protože těch zhruba padesát lidí bez problémů odešlo a ostatní se poté nemotali s těmi, kteří stejně nevěděli, kam mají jít.

Na schodech jsme se museli vracet, protože se schodiště rozhodlo, že nás zavede na Astronomickou věž místo Havraspárské. Když jsme se konečně dostali ke vchodu do naší společenské místnosti, zaklepala Rachel, naše prefektka, železným kruhem, který držela v zobáku železná orlí hlava.

„Jak daleko může kočka běžet do lesa?" zeptal se skřípavým těžkým hlasem orel. Podle udivených pohledů a nechápavého mumlání jsem ale rychle pochopila, že nejsem jediná překvapená. Pouze prefektka se tvářila stejně jako před chvilkou. Mě se podobný klid netýkal. Já byla celý život připravovaná na Zmijozel, takže o oné koleji jsem toho věděla celkem hodně. Přesto jsem si ale myslela, že i v Havraspáru budeme mít něco jednoduchého, jako třeba heslo.

„My jako jediní, používáme tento zámek. Havraspár chce, abychom neustále přemýšleli. Můžete si být jistí, že pokud se někam dá nastrčit nějaká hádanka, Havraspár ji pro nás připraví. Ale nebojte, již více než čtyři sta let nepustilo toto opatření do naší společenské místnosti nikoho z dalších kolejí, kterého sem nepustil někdo od nás. Zkusí někdo z vás uhodnout tuto hádanku?" zeptala se nás s úsměvem Rachel, ale nikomu se dvakrát nechtělo. Nikdo si nepřál mít ostudu hned první den školy.

„Chápeme, že jste noví, ale my chceme jít dovnitř. Tak prostě otevřete ty dveře, nebo nás to nechte uhodnout," ozval se za námi poněkud nerudný hlas někoho ze starších ročníků, vysoký a hubený kluk, kterého bych tipovala na druháka či třeťáka. Pyšnil se nakrátko ostříhanými skoro černými vlasy, velkýma hnědýma očima a nosem skobovitého tvaru. Trochu se podobal jednomu prvákovi, jehož zařazení mi neuniklo. Severusi Snapeovi.

„Ale jistě. Jen jsem chtěla prvňákům vysvětlit naše principy, než vstoupí dovnitř. Pokud chceš, můžeš si to zkusit uhodnout," Rachel nám všem gestem přikázala, abychom uhnuli na stranu a přenechala své místo těsně přede dveřmi tomu klukovi.

Sebevědomě došel ke klepadlu a zaklepal: „Jak daleko může kočka běžet do lesa?"

Tentokrát jsem si řekla, že zkusím trochu zapřemýšlet, takže jsem odpověď staršího studenta téměř přeslechla: „Jak daleko se jí zachce," odpověděl bez většího zamýšlení a ve tváři měl zapsané tiché pohrdání lehkou hádankou. Zdánlivě lehkou.

„Špatná odpověď, příště se lépe zamysli, než řekneš," doporučilo mu klepadlo prozíravým hlasem, než opět znehybnělo.

„Jdi prosím na stranu. Teď to zkusí prvňáčci," v našem hloučku se ozýval tichý tlumený smích, který se však nikdo nepokoušel nějak více zamaskovat. Ani obyčejným a průhledným odkašláním.

„Tak, kdo to zkusí?" Angelina se přihlásila spolu s černovlasým hubeným klukem. Já jsem neměla nejmenší tušení, co by takové kočičce mohlo zabránit, aby běžela jak dlouho chce. Tak jsem mlčela.

„No... Dámy mají přednost."

„Jak daleko může kočka běžet do lesa?" zeptalo se znovu klepadlo, ale tentokrát stočilo špičku orlího zobáku směrem k Angelině.

„Jenom do poloviny. Potom už totiž běží z lesa ven," klepadlo souhlasně přikývlo a pustilo nás dovnitř. Celá společenská místnost byla laděna do modro-bronzové a všude stála pohodlná, čalouněná křesla a bytelné dřevěné stolky.

„Holčičí ložnice napravo, klučičí nalevo. Přeji dobrou noc," všichni se rozešli spát, protože přede dveřmi jsme strávili docela dost času.

Na dveřích ložnice pro prvňačky bylo napsáno: Capella Spica Blacková, Angelina Rogersová, Claudia Robertsonová, Lillian McCannová.

Tudíž jsme dohromady byly čtyři, ale uvnitř v ložnici ještě nikdo nebyl. Proto jsme si vybraly postele, předběžně vybalily kufry a šly spát.

Au revoir Hayley.