Capella Spica Black //DOKONČENO//

11. ,,Připadáš si líp, bratránku?"

Další část školního roku utekla jako voda, NKÚ bylo hned za dveřmi a moje nervy se pomalu, ale zato velice jistě, daly na odchod kamsi do věčných lovišť. Každý den jsem totiž musela poslouchat nářky a stěžování si někdy do půl jedné ráno, kdy se Angelina s Claudií předháněly v tom, kdo bude otravnější.

Zkoušky náležité kouzelnické úrovně nás čekaly za dva týdny, ale já jsem se cítila celkem jistě. Pečlivě jsem se připravovala, tudíž jsem věřila, že pokud mi bylo souzeno ty zkoušky složit, tak jsem mi to podaří a jestli ne, tak by mi nepomohly ani tři měsíce stresu. Čímž odkazuju na Lily Evansovou, se kterou už to pomalu přestávalo být snesitelné. Ale pochopitelně nedoporučuju se na přípravu naprosto vykašlat, jak se to podařilo mému bratrancovi Siriusovi a jeho věrnému ocásku, Jamesi Potterovi.

***

„Posledních pět minut, studenti," upozornila nás zvučným hlasem vedoucí zkoušky, která přišla speciálně kvůli tomu až z Ministerstva kouzel, což pochopitelně vyžaduje potlesk, že? Já už měla pár minut zodpovězeny všechny otázky, takže jsem zbývající čas věnovala kontrole svých odpovědí.

Pokývala jsem hlavou, když jsem si pročetla i poslední odpověď a rozhlédla se po třídě. O tři stoly napravo ode mě Severus zběsile dopisoval několik slov, čemuž jsem se vůbec nedivila. Tohle byla naše poslední zkouška v tomto roce a navíc z Obrany, ve které přímo exceloval.

„Můžete jít. Výsledky vám zašleme sovou o letních prázdninách," oznámila nám vedoucí zkoušky a švihnutím hůlky vybrala všechny písemky. Já se spolu s ostatními zvedla a vyrazila směrem k Zapovězenému lesu, jehož název jsem už pěkných pár let ignorovala, kde jsem měla sraz se Samirem, protože jsme se dohodli, že spolu něco podnikneme."

„Zdravím," upozornila jsem na svou přítomnost a klesla na všechny čtyři, když jsem se proměnila na velkého majestátního tygra se sytě černými pruhy, mou oblíbenou přeměnu, „co máme dneska v plánu? A něco oddychového prosím. Můj mozek je momentálně někde na Velikonočních ostrovech a dává si dovolenou."

„Nejspíš se jen tak proběhneme po lese. A můžeme se stavit za Tíí'hem a jeho rodinou," navrhl Samir a pokrčil šakalími rameny. Tíí'h byl jeden z jezerských, se kterými jsme se seznámili a skamarádili. Ani pro jednoho z nás nebylo příliš náročné se s nimi domluvit, protože mluvili obyčejnou delfínštinou.

„Dobře. První u Stařečka vyhrál!" vykřikla jsem a vyrazila směrem k nejstaršímu stromu v lese, kterého jsme takto překřtili a kterého nám ukázal Bane. Prý ho občas využívali k věšteckým obřadům.

Oba jsme vystartovali do hlubin lesa a Samirovo šakalí tělo rychle nabralo podobu mohutného stříbřitě šedého vlka. Běželi jsme bok po boku a já si nemohla než užívat kouzelného pocitu svobody a volnosti. Když jsem zahlédla tmavou kůru Stařečka, proměnila jsem se na geparda a rozeběhla se ještě o něco rychleji.

Samirovi se však stejně podařilo běžet stejně rychle jako já a navíc se ještě dokázal vyhnout tlustému kmenu a o několik metrů později i celkem elegantně zastavit. Já jsem naproti tomu, s blbostí sobě vlastní, zamířila přímo ke stromu a to, že bych možná měla začít brzdit, jsem si uvědomila tak o tři vteřiny později, než jsem měla. A proto jsem naprosto neelegantně naběhla přímo do stromu, a poté se lehce vrávoravým krokem odpotácela o kousek dál.

„Parádní nápad, Ello. Jsi v pořádku?" zeptal se se zájmem Samir a přišel ke mně. Pomalu jsem se otřepala a postavila se zpátky na nohy.

„Jsem v pohodě," odpověděla jsem lehce zastřeným hlasem, ale svět se mi pomalu přestával točit, i barvit do modrozelena.

„Výborně. Tak pokračujeme a tentokrát zkus do ničeho nenarazit, ano?" zasmál se Samir a sám se rozeběhl napřed.