Na vlastních nohách (Sue Thomas, agentka F.B.I.)

Kapitola 1.: Po všem

Pomalu jsem šla po chodníku, zachumlaná do svetru, s milujícím Levim po boku. Vedle mě však šla osoba, kterou jsem milovala ještě víc. Jmenoval se Jack Hudson.

Nikdy jsem nemilovala tolik jako jeho a zároveň jsem nikdy nebyla bezradnější. Nemohla jsem s ním být, byla tu jistá pracovní a morální pravidla, která to zakazovala. Člověk, osud, cokoliv nám mohlo zakazovat být spolu, ale nic nám nemohlo přikázat nemilovat a tak navzdory všem nařízením, jsem právě kvůli němu odmítla kariérní postup. Prostě jsem nemohla jen tak navždy odjet a už ho nikdy nevidět.

Tvrdila jsem sice všem i sama sobě, že to dělám kvůli přátelům, ale pravda byla jinde, vše od chvíle, kdy jsem potkala Jacka, dělám kvůli němu.

Nikdy jsem se mu nepřiznala, nikdy jsem neřekla nic, co by mohlo naznačovat moje city. Přesto o všem moc dobře věděl, stejně tak jako já věděla, že jsou moje city opětované. Tohle prostě člověk cítí, přestože jsme se celé tři roky snažili předstírat, že to tak není.

Šli jsme vedle sebe mlčky už nějakou chvíli, nabídl mi doprovod z mého rozlučkového-vítacího večírku. Jak bych mohla odmítnout?

Takhle jsme spolu domů chodili často, tohle byly chvíle, pro které jsem žila. Většinou jsme se šourali městem a povídali si, dnes jsme však oba mlčeli, možná to bylo tím, co se před pár hodinami odehrálo, možná tím, co mi řekl. „Budeš mi moc scházet... v týmu, ale hlavně mi budeš moc chybět... osobně."

Možná se to zdá jako drobnost, jako suchá slova, ale to jak byla pronesena, to mluvilo za vše. Měla jsem pocit, že se dnes stalo něco velkého a pravděpodobně ještě i stane.

Jack se nadechl, jako kdyby něco chtěl říct a potom zase vydechl, asi ještě hledal slova.

Musím se sama přiznat, že kdyby mě to, co řekl ráno, řekl o den dřív, udělala bych to, co jsem si celé roky přála. Udělala bych to, protože bych mohla, další den bych odjela, možná zlomená, ale s pocitem, že jsem aspoň na chvilku měla toho, po kom jsem celé ty roky toužila. Jenže dnes ráno bylo všechno jinak, věděla jsem, že ze zítra zase vrátím do práce, že vše bude při starém. Mohla jsem se nanejvýš jen nesměle usmívat...

Možná, že by bylo vše lepší, kdybych odjela... problesklo mi chvílemi hlavou, ale hned při dalším pohledu na Jacka se tato myšlenka rozplývala v jeho nádherných očích.

„Tys mě tedy opravdu vyděsila," řekl, když jsem opět pohlédla na jeho ústa.

„Já vím, nechtěla jsem," odpověděla jsem a v duchu si doplnila: „Věř mi, sebe jsem vyděsila ještě víc..."

„Hrozně jsem se bál, že už tě nikdy neuvidím, že mi prostě zmizíš..."

„Já jsem si to uvědomila asi až později, jak moc tě nechci ztratit," odpověděla jsem popravdě. „A ostatní přátelé taky..." raději jsem dodala, snad proto, abych svá slova zmírnila. Pořád mezi námi panovala nikdy nevyřčená dohoda, že o svých citech mluvit nebudeme. Bylo by to až děsivé, kdybychom to vyřkli nahlas, moc přítomné, museli bychom s tím nutně něco dělat.

„Možná jsem za tu zkoušku ale rád," odpověděl Jack.

„Proč?" zeptala jsem se.

„Uvědomil jsem si, jak moc o tebe nechci přijít. Je to zvláštní, denně se dostáváme do životu nebezpečných situací, jsme pod přímou palbou, zneškodňujeme bomby, bojujeme s teroristy, a já si uvědomil, že o tebe můžu kdykoliv přijít, až když jsi oznámila, že se budeš stěhovat."

„Už jsme si zvykli na nebezpečí," odpověděla jsem Jackovi zamyšleně.

Už jsme byli před domem, kde jsme s Lucy bydlely, Jack se zastavil a tak zvláštně se na mě podíval. Dneska jsme toho prožili hodně, hlavně pro něj to byl asi vypjatý den.

Nějak se nám oběma nechtělo loučit, pozvala bych ho nahoru, ale tam byla Lucy a já se nechtěla ocitnout v rozpačité situaci.

„Jen jsem si uvědomil, že jednu věc prostě musím udělat hned. Musím ti říct..." řekl Jack, ale víc už jsem neviděla. Raději jsem odklonila hlavu.

„Neříkej to..." zašeptala jsem. Bála jsem se těch slov.

Jack mě pohladil po tváři, přičemž mi otočil hlavu, tak, abych viděla jeho rty. Nebránila jsem se, pod jeho dotekem jsem doslova tála, třepala se mi kolena, připadala jsem si jak malá holka. Nedokázala jsem tomu doteku odolat, chtěla jsem opět ucuknout, ale nešlo to. Bála jsem se, co přijde.

Jack se ke mně pomalu přiblížil a věnoval mi ostýchavý polibek. Chvíli jsem byla v omámení a jen si ten okamžik užívala. Brzy jsem se ale vrátila do reality a od Jacka se odtáhla.

„To nemůžeme," zašeptala jsem.

„Proč?" zaznakoval Jack.

„Vždyť víš..."

„Sue, já chci být s tebou, a pokud i ty se mnou, tak spolu máme být. Vše ostatní je vedlejší. V práci to nějak vyřeším, ano?" četla jsem z jeho rtů.

Jeho slova zněla tak nádherně, jako kdyby tu skutečně byla šance. Místo odpovědi jsem se k Jackovi opět přitiskla a políbila ho.