Na vlastních nohách (Sue Thomas, agentka F.B.I.)

Kapitola 5.: Nádech budoucnosti

Zatímco byl Jack, pryč jsem přecházela po bytě. Nějak jsem se nemohla vzpamatovat z toho nárazu minulosti. Když jsem se bavila s Jackem, když tu byl, vyprávěl mi a já zase jemu, bylo vše v pořádku, ale teď jsem měla čas přemýšlet sama o sobě o minulosti a o budoucnosti a byly to smutné vzpomínky.

Došla jsem až k velkému prosklenému výklenku, dominantě mého bytu, a sedla jsem si do něj. Přes sklo byl vidět potemnělý New York a hodiny, které odbíjely skoro jedenáct.

Přitáhla jsem si nohy k tělu, opřela se o zeď a přemýšlela, co to vlastně dělám se svým životem.

Jack mě uvrhnul do vzpomínek a já jsem se nemohla dostat ven, bolelo to a moc. Hlavně jsem se ale bála toho, že se po dnešku už nedokážu přesvědčit, že můj útěk byl oprávněný, že jsem tím docílila svého a hlavně, že jsem se posunula dál.

Od mého odchodu, jako kdyby se celý život smrsknul jen na snahu na Jacka nevzpomínat, na vždy na něj zapomenout. Dnes se na jeden večer vrátil a já už vím, že se asi nikdy nedokážu úplně oprostit. Otázka je, jestli můžu dál spokojeně žít pouze ve vzpomínkách, žít s domněním, že už nikdy nebude nic takové, jako bývalo, a hlavně se mi nikdy nesplní mé naivní sny.

Ucítila jsem, jak Jack pomalu položil ruku na moje rameno, dělal to vždy, když se snažil upozornit na svoji přítomnost. Celým mým tělem projel příjemný pocit, na chvilku jsem mohla opět cítit jeho dotek, na pár vteřin jsem jen zavřela oči, vybavily se mi všechny ty chvíle, kdy mě Jack držel za ruku, nebo dokonce objímal. Konečně jsem se na něj otočila a podívala se na jeho ústa.

„Co tady tak smutně sedíš?"

„Vzpomínám..." zaznakovala jsem.

„Podle toho, co jsi říkala..." začal Jack, bylo mi jasné, jak chce zakončit, chce říct něco o tom, že teď mám lepší život, že nemusím být smutná.

„Trochu jsem přeháněla s tím, jak je to teď skvělé..." dodala jsem. „Asi mi můj dřívější život chybí víc, než jsem si myslela.

„Taky nám chybíš Sue, ale slíbil jsem, že tě nebudu přemlouvat."

„Ne, nevrátím se, byl by to krok zpět a ty já nedělám, jen někdy mám pocit, že bych kusy mého dřívějšího života potřebovala mít i tady."

„A to?"

„Dělám nadřízenou, je to spousty papírování a málo kontaktu s lidmi, to bylo vždy to, co mě bavilo u FBI. Poslouchat příběhy lidí a pomáhat jim. Teď jsem spíš zahrabaná v papírech, nebo žehlím problémy mezi svými šéfy a podřízenými," odpověděla jsem.

„Taky nám chybí tvoje dobrosrdečnost Sue, tvůj pohled na případy a na lidi má málo kdo. Ještě se nám nepovedlo někoho takového najít," odpověděl mi Jack a sednul si vedle mě do okna, tak abych pohodlně viděla do jeho obličeje.

„A chybíte mi i Vy," řekla jsem s výdechem, konečně to šlo ze mě ven. Nebylo to sice, jako kdybych řekla, že mi chybí přímo on, ale mělo to ten význam. „Myslím, že už nikdy nebudu mít takové přátele a zároveň i kolegy, to se potom pracuje úplně jinak..."

„A tvoji současní kolegové?"

„Jsem jejich nadřízená, to je úplně jiné. Představ si, že bys šel na večeři s Tedem...."

„Chápu," odpověděl Jack, přičemž se zasmál.

„Lituješ toho, že jsi odešla?" zeptal se najednou, přičemž velmi zvážněl.