Na vlastních nohách (Sue Thomas, agentka F.B.I.)

Kapitola 10.: Co oči nevidí, to srdce nebolí...

Vrátili jsme se pomalu do kanceláře, přičemž si většina kolegů sundávala neprůstřelné vesty. Byl to druhý den, kdy jsem byla zpátky ve Washingtonu a konečně jsme toho pašeráka chytili. Nakonec to nebylo tak složité, zatykač už jsme měli, stačilo jen vypátrat, kde se může schovávat a to potom, co začal Nathan efektivně spolupracovat s Jackem a jeho týmem šlo vyšetřování jako po másle.

V kanceláři na mě čekala Angel, která to byla jen s Lucy a Priyou, můj tým poměrně znala, občas jsem ji musela vzít do práce a tak se nebála tady zůstat.

„No, zítra nám zbývá sepsat zprávu a můžete se vrátit zase do New Yorku," řekl Jack, když jsme se všichni sešikovali v kanceláři.

„Lucy, budeme potřebovat sehnat nějaký let na zítřejší odpoledne, mohla bys to prosím zařídit?" zeptala jsem se, protože jsem nevěděla na koho jiného se zde obrátit. Olive, která tyto věci zařizovala, zůstala v našem velitelství.

„Být Vámi neutíkal bych tak rychle," řekl Gerrett, který zrovna vcházel do kanceláře.

„Co se děje?" zeptala jsem se překvapeně. „Padouch sedí ve vězení, případ uzavřen."

„To ano, ale zítra večer je reprezentační ples F.B.I.," řekl Gerret.

„No jo, málem bych na to zapomněl," odpověděl Jack a podle jeho výrazu o něčem začal usilovně přemýšlet.

„Rád bych Vás na ten ples také pozval. Nejde o žádnou velkou slávu, ale myslím, že když jste tady, mohli byste si to užít."

„To je skvělý nápad," vykřikla Lucy, a potom začala pomalu znakovat. Nešlo už ji to tolik jako dřív, bylo vidět, že toho za ty roky hodně zapomněla. Snažila se mi nabídnout, že spolu zajdeme koupit šaty. Pomalu jsem se hloučkem lidí procpala k ní a pošeptala:

„Já na ten ples nemůžu, mám tu Angel."

„To nějak vymyslíme..." odpověděla Lucy. Byla opravdu ráda, že jsem se vrátila a chtěla se se mnou vidět, jak to šlo nejdéle. Nakonec se do našeho rozhovoru připletla i Tara a holky spolu vymyslely, že bych mohla Angel nechat u Tary a Bobbyho s jejich dětmi, že je bude hlídat jejich dobrá známá.

Nešlo odmítnout.

„Kde je Angel?" zeptala jsem se najednou, protože se mi v kanceláři plné lidí ztratila z dohledu a až teď, když jsme o ní mluvily, jsem si to uvědomila.

Poblíž nás stál Nathan a můj výkřik musel uslyšet, protože mě jen zaklepal na rameno a ukázal směrem k Jackově židli. Angel seděla Jackovi na klíně a pravděpodobně spolu něco malovali. Kdyby nebylo všechno tak komplikované, říkala jsem si, kdyby Jack neměl vlastní rodinu... Nesměla jsem ale takhle přemýšlet, přestože tento pohled zůstane v mé paměti uložený navždy.

Vstala jsem a šla za nimi, bylo na čase se poohlédnout po něčem k jídlu a taky jsem Angel slíbila, že ji budu vyprávět o případu, jak jsme toho padoucha zatkli. Měla moc ráda moje vyprávění, přestože jsem ji nikdy neřekla víc, než by její ouška zvládla unést.

„Jack má asi krásný vztah ke svým dětem," prohlásil Nathan, zatímco si prohlížel Jacka s Angel. Jeho slova byla směřována k Lucy, Tara už byla pryč a zároveň si dával pekelný pozor, abych ho neviděla. Věděl přesně, co dělá, když měl nějaký plán, byl k nezastavení. Bohužel byl také velmi schopný manipulátor.

„On bohužel nemá děti?"

„Vážně?" podivil se Nathan.

„Jeho partnerka je neplodná. Ví se to, ale on o tom nemluví."

„To chápu, s tím jak moc by si děti přál..."

„Je to smutné."

„Co vlastně oni dva spolu měli?" zeptal se Nathan Lucy, přičemž naznačil směr, ve kterém jsem stála já s Jackem. Stále jsem nepostřehla, že o nás někdo mluví, kdybych tenkrát věděla, že se něco chystá, možná by vše nakonec dopadlo úplně jinak.

„Ve zkratce. Milovali se, hrozně moc, všichni to viděli, ale mlčeli. Potom se jednoho dne Sue sebrala a odjela a Jack se oženil."

„To bylo ještě v době, kdy platila ta pravidla o vztazích, že?" zeptal se Nathan.

„Ano, přibližně před šesti lety, ale kromě toho tu byla ještě spousta dalších drobností."

„Víš, to že Jack nemá děti, jim nežeru," odpověděl Nathan.

„Co?" zeptala se Lucy, neuměla si pospojovat souvislosti, tak jako Nathan.

„Tak se na ně podívej..."

„Počkej, ty myslíš, že je Angel Jackova dcera?"

„V New Yorku otce nemá. Sue nikdy žádného partnera neměla a najednou přišla těhotná."

„Jenže Angel je pět, v té době už byla Sue dávno pryč. Angel může být kohokoliv..." vzdorovala Lucy. Pravda byla až příliš nepříjemná.

„Tomu přeci nevěříš, že by Sue..." podíval se na ni Nathan.

„Máš pravdu, ale jestli je jeho, měli by být spolu."

„Ale Jack má přeci ženu," odpověděl Nathan, čímž si mapoval prostředí.

„Jo, má, ale nikdy to nebylo ono. Kdyby měl sebemenší šanci, že bude se Sue, nikdy by se neoženil."

Nathan přikývl. „Tys jim vždycky fandila, že?"

„A jak se na ně dívám, asi jsem nikdy nepřestala..." odpověděla zasněným hlasem Lucy.

„Máš pravdu, měli by být spolu. Ještě nikdy jsem neviděl Sue takhle štastnou..."

„Pomůžeme jim?" zeptala se Lucy, ani si neuvědomovala, že ji Nathan právě dostal tam, kam chtěl.

„Můžeme to zkusit... ale budu potřebovat tvojí pomoc..."

„Poslouchám," odpověděla Lucy a v očích jí zaplál plamen.

„Vyber ji na ten ples nějaké krásné šaty, načesejte se, naličte, prostě aby byla nejkrásnější žena v sále..."

„Jasně, to nebude problém. Co vlastně budeš dělat?" odpověděla mi Lucy.

„Uvidíme..." odpověděl Nathan a odešel.