Na vlastních nohách (Sue Thomas, agentka F.B.I.)

Kapitola 19.: Goodbye...

O dva dny později, po celé té záchranné akci měli pustit Jacka domů. Domluvili jsme se, že bude dočasně bydlet u mě doma. Měl ještě dva dny v práci volno a tak chtěl zůstat u mě a Angel, což jsem chápala. Já jsem byla taky ráda, že tu byl. Za těch několik dní, co byl on tady, zároveň jsem ještě docela nedávno byla ve Washingtonu, jsem si na jeho společnost zvykla.

Těch pět let, co jsme se neviděli, jako kdyby ani nebylo, propast mezi námi se zacelila a vše bylo jako dřív. Nejhorší bylo, že úplně stejně se vrátily i mé city. Co oko nevidí, to srdce nebolí - platilo do té doby, než jsem se zase s Jackem začala vídat. Jakmile se vrátil, bylo vše při starém, mé spící city se probudily a já najednou věděla, že jsem ho nikdy nepřestala milovat. Proto se před pěti lety stalo, co se stalo a proto bych nyní dala cokoliv za to, kdyby se to mohlo opakovat.

Přijeli jsme pro něj spolu s Angel v neděli navečer. Prošli jsme známou chodbou v nemocnici, kam jsme chodili za Jackem každý den a vešli do jeho pokoje. Jack už stál uprostřed pokoje, oblečený do svého civilního oblečení, jen ruku měl stále zavázanou u těla.

Přivítali jsme se, Jack mě políbil na tvář a Angel obejmul.

„Koukám, že už jsi připravený na cestu," zhodnotila jsem, co jsem viděla.

„Ano, jen se musíme zastavit u doktora pro zprávu," odpověděl Jack.

„Dobře, tak pojďme," zkonstatovala jsem, a protože s sebou Jack neměl žádné další věci, vydali jsme se do sesterny jen tak.

Zaklepali jsme na dveře a vykoukla na nás mile se usmívající sestřička.

„Pane Hudsone, už odcházíte?" zeptala se, Jack přikývl.

„Dobře, tady máte zprávu," řekla sestra a podala Jackovi dva papíry.

„Na tom druhém papíře je napsáno, jak se o zranění máte starat. Dnes jej máte převázané, ale určitě jej zítra večer vyčistěte a dál uvidíte, jak se to bude hojit, kdyby došlo k nějakým komplikacím, vyrazte ihned do nejbližší nemocnice," dodala sestra základní pokyny.

Jack odkýval všechny sestřiné instrukce a vydali jsme se do garáží k autu.

„A co dneska budeme dělat?" začala se Angel vyptávat.

„Andží, už je pozdě a táta je určitě unavený, vidím to tak, že se zabydlíme, vyvenčíme Brix, dáme si něco k večeři a budeme odpočívat," umravnila jsem Angel.

„Ach jo... a zahraješ si se mnou aspoň pexeso?" zeptala se najednou Angel Jacka.

„Jasně, že jo..."

„Ale dávej si na ni bacha, ráda podvádí, nezbednice," odpověděla jsem se smíchem.

„Mamí! To není pravda," protestovala hned Angel.

„Neboj, to já umím taky..." zasmál se Jack.

A jak jsme si krátili v autě čas povídáním, za chvíli jsme byli doma. Odpoledne a následný večer byl přesně takový, jaký jsme domluvili. Já vařila, Jack s Angel hráli pexeso, prostě rodinná pohoda. Jen večer jsme se chvíli nepohodli ohledně spaní, nakonec jsme rezignovali oba a složili se do ložnice, vždyť už jsme takhle spali několikrát.

Další den byl náročný pro nás všechny a to ne kvůli Jackovu zranění. Jeho ruka se uzdravovala a už ho vlastně ani příliš nebolela, teď bylo jen důležité, aby se mu průstřel nezanítil.