Na vlastních nohách (Sue Thomas, agentka F.B.I.)

Kapitola 7.: Nová dcera... nový pes...

Seděla jsem v parku u fontány a sledovala Angel, jak si hraje s Brix. Bylo chvíli po poledni, zrovna jsme odešly z restaurace a mířily jsme k památníku padlých hrdinů. Vím, že to není něco, co by Angel ve svém věku pochopila, ale šlo o památku, kterou by měla znát a když už jsme v DC, tak proč se tam nevypravit.

Zrovna jsme byly v parku nedaleko základny F.B.I., vůbec jsme se celý den ohybovaly poblíž, to z toho důvodu, že kdyby se něco pokazilo, chtěla jsem se tam dostavit co nejrychleji.

Jen jsem doufala, že tu nepotkám někoho, koho budu znát a hlavně mých bývalých kolegů. Nešlo ani tak o mě, já už bych se s návratem minulosti nějak poprala, s tím, co jsem za těch pět let musela ustát, tahle situace nebyla nijak závažná.

Spíš jsem nechtěla, aby mě tu potkali s mojí dcerou a hlavně jsem nechtěla, aby mě tu potkali s Jackovou dcerou. Ano, Angel je dcera Jacka, je to prosté, jen se stačí podívat na její úsměv, do jejích krásných hnědých očí a každému hned dojde, že se v nich lze utopit stejně jako v Jackových.

Tenkrát, když Jack přišel jen na jeden večer, jednu noc, se se mnou rozloučit, ani jednoho z nás by asi nenapadlo, jak to dopadne a už vůbec ne, jaké budou mít naše činy následky.

Jack o Angel nevěděl, od setkání před pěti lety jsem s ním nemluvila. Přišlo mi sobecké prostě mu zavolat a říct, že má dceru a postupem času to vlastně bylo jedno. Zvládla jsem se o Angel postarat sama a to bylo hlavní. Občas se sice ptala na tátu, ale já jí nikdy nedala žádnou jednoznačnou odpověď, myslím, že si zvykla na to, že ona tátu prostě nemá.

Angel přiběhla ke mně, vzala si ode mě láhev s vodou a napila se, div se neutopila, z toho běhání za Brix měla opravdu žízeň. Najednou do mě strčila.

„Mami, zvoní ti telefon," řekla, já jsem se hned podívala na mobil, měla pravdu, volala mi Jane.

To zase budou nějaké problémy, napadlo mě.

„Děkuju," řekla jsem Angel a telefon zvedla.

„Co se děje?" zeptala jsem se hned do telefonu.

„Šéfová, problém. Ta akce nevyšla a jeden týmu místních je raněný," řekla mi Janě něco, čeho jsem se obávala. Mohlo to být horší?

„A jak jsme na tom my?"

„My jsme v pořádku, ale jejich šéf nás viní z chyby," odpověděla mi Jane.

„Kvůli Nathanovi?"¨zeptala jsem se naprosto přirozeně.

„Jo."

„Řekni mu, že s ním chci mluvit," odpověděla jsem Jane. Kdo si myslí, že je? Obviňovat z takového pochybení druhý tým a to bez přítomnosti šéfa.

„Pane Hudsone, chce s vámi mluvit naše supervizorka," viděla jsem najednou na obrazovce.

To snad není pravda... zamyslela jsem se. To opravdu musím mít takovou smůlu, že můj tým spolupracuje s Jackovým? Tohle nemůže dopadnout dobře, napadlo mě. Ale čím později se dozví, s kým mluví, tím líp. Budu mít aspoň trochu na vrh.

„Dobrý den," řekla jsem do telefonu, jakmile si jej převzal Jack. Neptala jsem se ho na jméno, to aby se on neptal na mé.

„Moje agentka mi řekla, že náš tým viníte z pochybení," řekla jsem hned na uvítanou.

„Ano, vaši agenti špatně vyhodnotili situaci a..." podle všeho jsem měla štěstí, že neslyším jeho tón hlasu.

„Posouzení toho jakým způsobem agenti hodnotili situaci, nechte prosím na mě..."

„Ale podle mého názoru..."

„Váš názor mi je s odpuštěním ukradený, dokud neuslyším od svých agentů, co se na místě stalo," odpověděla jsem mu stejně rážným tónem, jako bych mluvila na jakéhokoli jiného agenta. Za těch šest let, co tým vedu, jsem se dost obouchala. S nikým nejednám v rukavičkách, protože kdybych to začala dělat, sežerou mě jako hyeny.

„Na to samozřejmě máte právo, ale..."

„Žádné ale, teď s mým týmem počkáte, za půl hodiny jsem ve Vašich kancelářích. A důrazně Vás žádám, abyste se vyhnuli jakýmkoliv výslechům bez mé přítomnosti. Nashledanou."

Telefon jsem zavěsila.

„Je všechno v pořádku, mami?" zeptala se mě Angel, asi slyšela část rozhovoru.

„Zlatíčko, je mi to líto, ale budeme muset jít do práce, můj tým potřebuje pomoci," odpověděla jsem Angel, protože mi bylo skutečně líto, že ji okrádám o náš společný čas.

„To nevadí," odpověděla Angel a tak jsme společně vyrazili směrem k budově F.B.I.

Po cestě jsem byla až neobvykle zamlklá, přemýšlela jsem, co jsem komu provedla, že musí tento případ řešit zrovna Jackův tým, že se s ním prostě musím znovu setkat a to v doprovodu Angel. Mohla jsem jen doufat, že nikoho nenapadne, že je Angel Jackova dcera.

Před budovou F.B.I. jsem si připnula svojí visačku, stejně tak jsem jednu dala Brix a Angel jsem dala visačku s nápisem: Visitor. Potom jsme volně vyšli do třetího patra, stále jsem si pamatovala, kde sídlily naše kanceláře.

Před dveřmi jsem se ještě nadechla a vešla jsem, rozhlédla jsem se, chvilku to vypadlo, že v kanceláři nikdo není, když jsem se podívala za roh.

„Sue, to snad není možné, jsi to opravdu ty?" zvolala Lucy, jakmile mě viděla. Hned se na mě vrhla a objala mě.

„Tomu nikdo neuvěří, že jsi přijela. Teď tu nikdo není, protože řešíme jeden případ a všichni čekají v zasedačce na nějakou šéfovou bratrského týmu."

„Jo, ta šéfová jsem já," odpověděla jsem.

„Vážně? To snad není možné..." řekla Lucy, ještě pořád se vzpamatovávala z toho, že tu jsem.

Až nyní se podívala k zemi a všimla si holčičky, která stála vedle mě.

„Kdo to je?" zeptala se mírně šokovaně.

„Moje dcera, Angel."

„Ty máš dceru? Páni, to je novinek..."

„Hele, já budu muset jít do zasedačky, může tu Angel zatím počkat?"

„Jasně, já jí pohlídám," odpověděla Lucy a představila se Angel.

„Neboj, já tu s ní nechám Brix," odpověděla jsem a otočila se na Angel.

„Někam si tu sedni..." řekla jsem. Angel se rozeběhla přímo ke stolu Jacka. Jako kdyby věděla, které místo jí patří. Dneska už jsem se nedivila ničemu.

Došla jsem k tomu místu, sáhla jsem do poličky, kde měl Jack papíry k popsání a podala jsem je Angel. Vždycky ráda malovala.

Ještě jsem jí dala pusu a pošeptala: „Já budu hned zpátky."

Potom jsem se otočila na Brix a zaznakovala: Hlídej Angel. Brix si okamžitě sedla do pozoru vedle mé dcery. Věděla jsem, že je Angel v bezpečí, tohle jsem Brix hodně dlouho učila.

Otočila jsem se ještě jednou na Lucy.

„Nový pes?" zeptala se, jako kdyby chtěla slyšet, co se stalo.

„To je dlouhý příběh," zaznakovala jsem. „Povím ti to později."

Vydala jsem se směrem k zasedačce.